Nový začátek

6. ledna 2018 v 21:26
Nový rok znamená nový začátek, už ani nevím, pokolikáté si to dnes opakuji.
Stojím před zavřenými šatními skříněmi, s rozkročenýma nohama a rukama v bok si připadám jako superman. Ten by ale asi nenosil seprané modré tričko a upnuté černé legíny. Jestli to nedokážu dneska, tak už nikdy.
Vlasy jsem si stáhla do pevného vyčesaného culíku, aby mi nepřekážely.

Hluboký nádech následuje pomalý výdech.

Nikdy jsem nebyla ten typ. co si dává předsevzetí do nového roku. Věřím spíš tomu, že tyhle novoroční sliby vedou akorát k tomu, že je na sebe pak člověk naštvaný, protože je nikdy nedodrží.

Ale tohle je jiné. Věříte mi?
Tohle odhodlání je tak pevné, až mě to samotnou zaráží. Chci začít znovu. Úplně.
Rozhodla jsem se, že konečně dám konečně všechno do pořádku, včetně sebe.

Nový hluboký nádech a o něco rychlejší výdech.

Prudkým trhnutím otevírám dveře od první šatní skříně. Všechno z ní doslova vyházuju ven a to samé dělám u dalších dvou skříní, které jsou v chodbě. V bytě je najednou neskutečný bordel. Podlaha není vidět. Část mě si do toho chce sednout a plakat. Druhá část od toho všeho chce utéct a nalít si na to panáka na posilněnou před tím, než se do toho pustím.
Tomuhle starému já ale odmítám dát prostor. Je pátek a já před sebou mám celý víkend, abych tu chodbu protřídila. No, vlastně celý víkend nemám. V sobotu ráno si ode mě soused vezme staré skříně, které musí být prázdné (to už mám splněno, pomyslela jsem si pobaveně) a pomůže mi vymalovat chodbičku. Mentolovou barvu už mám koupenou.

V hlavě jsem si vytvořila tři oddíly podle kterých jsem se rozhodla věci ze skříní třídit. Jmenují se Vyhodit, Charita a Nechat. Podle toho, do kterého koutu věci házím určuji jejich nový osud. Mám radost, jak překvapivě rychle mi to jde a to přesně do chvíle, kdy narazím na oblečení maminky. Táta ho celou dobu schovával, neměl sílu ho ani po těch letech, co zemřela, vyhodit.

Na krok, který teď já dělám, on nikdy sílu nenašel. A já se zbavuju jeho (věcí) po třech měsících...
Jak se asi po maminčině smrti cítil? Proč jsme o tom spolu nikdy nemluvili, tati?

Držím v ruce maminčinu oblíbenou blůzu, na kterou jsem už úplně zapomněla. Najednou pro mě vzpomínka na ni je tak živá a čerstvá. Jako by tu se mnou zase znovu byla. Oblékám si blůzu přes tričko na sebe a dívám se přitom do zrcadla. Vypadám v ní strašně, ale přesto vím, že si ji nechám, protože ji prostě nedokážu vyhodit. Stejně tak si nechávám tátovu beranici. V životě jsem ji na něm neviděla a myslím, že i on, který módě nikdy moc neholdoval, věděl, že v tomhle psychicky zdravý člověk do města nikdy nevyrazí. Nevím, proč jsem se rozhodla schovat si zrovna tyhle dvě naprosto nepoužitelné věci. Asi proto, že v košili jsem si mamku pamatovala a představa táty v té čepici mě dokázala opakovaně rozesmát.

Po šesti hodinách práce jsem hotová. Věci na vyhození svážu do tří obrovských modrých pytlů a jeden z nich rovnou beru ven. Nesu ho k obrovským kovovým kontejnerům a do jedné z nich ho nacpu.
Ty další dva musím vyhodit až příště, nechci, aby mě sousedi ukamenovali.

- Klára
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kitty kitty | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 22:11 | Reagovat

Téma neradostné, i když se jím vyrovnáváš se ztrátami drahých. Já zase stojím před tříděním a tříděním všech věcí, takže se mi postrčení k této akci hodí. Vybírám článek do TT SLIB a přeji další úspěšné příspěvky, třeba zase na TT :-)

2 Lia Kaznayew Lia Kaznayew | Web | 13. ledna 2018 v 14:54 | Reagovat

Třídění věcí na vyhození znám, taky to teď nějaký čas praktikuju.
A nějak moc to nejde...

3 dvedeci dvedeci | Středa v 18:41 | Reagovat

[1]: Děkuji. Vážím si toho :).

4 Klára Klára | Středa v 18:43 | Reagovat

[2]: Rozumím. Někdy je důležitější vzpomínka než věc, která je s ní spojená. Já teď ale spíš chci na některé věci zapomenout, abych se mohla znovu svobodně nadechnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama