Mýma očima

12. ledna 2018 v 10:27
Zaplať pánbůh, že se tenhle týden už blíží ke svému konci. Václav byl od pondělka mrzutý a nepříjemný. Věděla jsem, proč a celou dobu jsem se držela, abych nic neřekla.
Moc dobře si pamatuju ten okamžik před dvěma lety, kdy do firmy přišla policie. S Václavem jsme sdíleli jednu kancelář a když na její dveře zaťukala recepční s tím, že je tu policie a chtěla by mluvit s panem Čermákem, tak jsem byla přesvědčená, že jde o záležitosti firmy.
Společnost, ve které jsme oba pracovali totiž poskytuje nebankovní půjčky. Nemá cenu si něco nalhávat, šlo vlastně o lichvu, která tak tak splňovala podmínky zákona. Čas od času se ale našel klient, který půjčku opravdu splácel včas a nedostal se do kolotoče sankcí za zpozdné, čímž jsme pak operovali i v soudních sporech s lidmi, kteří takové štěstí neměli, ale ještě měli sílu se bránit.
Byla jsem si jistá, že i tentokrát jde o tuhle situaci, někdo na nás prostě podal trestní oznámení a policie jenom nestandardně zahájila prošetřování toho, zda jsme opravdu spáchali trestný čin.
Do kanceláře vstoupili dva neuniformovaní muži. Ještě před tím, než se legitimovali, bylo jasné, že jde o kriminalisty. Vstala jsem od svého stolu a stoupla jsem si mezi ně a Václava. Nenamáhala jsem se jim podat ruku. Když jsem to jednou před nějakým řadovým policistou udělala v okamžiku, kdy jsem jenom slušně chtěla řešit spornou situaci, stála jsem trapně s rukou ve vzduchu do chvíle, než jsem ji zase stáhla. Od té doby policajtům ruku nepodávám, nikdy.

,, Jmenuji se Tereza Vytisková, jsem právní zástupkyně firmy. Pokud jde o záležitosti týkající se společnosti, ráda bych byla přitomna."

,,O nic takového nejde. Rádi bychom s panem Čermákem mluvili o samotě." Odpověděl mi policista stroze.

Moje překvapení se zrcadlilo i ve Václavově tváři. Vzala jsem svůj hrnek na kafe a přemýšlela jsem, co se tak mohlo stát, aby měla kriminálka potřebu jet za ním až do práce. U dveří jsem se na Václava naposledy otočila a řekla jsem mu, že kdyby něco - cokoliv - potřeboval, budu si v kuchyňce dělat nové kafe.
Pak jsem odešla a co se dělo za zavřenými dveřmi vlastně dodnes nevím. Nevěděl to ani nikdo ve firmě a Václav o tom stále velmi nerad mluví.
Byl s kriminalisty několik desítek minut v místnosti, a pak s nimi vyšel ven. Oči měl rudé od pláče, v obličeji byl úplně bílý. Když procházel kolem recepce, jenom prý sykl na naši recepční, že si na zbytek dne bere volno.
Vrátila jsem se do kanceláře a byla jsem zmatená a taky trochu naštvaná, protože jsem si myslela, že by mi Václav aspoň mohl říct, co se děje. V kanceláři byla taková spoušť, že jsem ihned raději zavřela dveře, abych to aspoň trochu uklidila z nejhoršího. Patrně to byl Václav, kdo schodil všechny věci ze svého stolu. Papíry se válaly úplně všude.
Nikdo z nás nic nevěděl.
Večer jsem mu SMSku, jestli chce mou pomoc s hledáním advokáta. Jednak jsem byla zvědavá, co se děje, jednak jsem mu opravdu chtěla pomoct. Odpověděl mi za tři hodiny jedno slovo: Ne.
Druhý den ke mně do kanceláře přišla paní z personálního. Sdělila mi, že Václav teď nějakou dobu nepřijde. Mám se prá rozhodnout, jestli zvládnu dělat i jeho práci nebo zda mají hledat nějaký dočasný záskok. Byla to stará drbna, takže jsem ji ani moc nemusela přemlouvat, aby mi sdělila důvod, proč. Jeho manželka a syn se stali obětmi autonehody. Syn na místě zemřel a manželka je v nemocnici.

- Tereza
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lia Kaznayew Lia Kaznayew | Web | 13. ledna 2018 v 14:54 | Reagovat

Propána.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama