Leden 2018

Špatné rozhodnutí

Dnes v 9:11
Dívala jsem se, jak za zatáčkou mizí auto s mou dcerou a trochu se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že teď už nemusím nic předstírat a hlavně ji přesvědčovat, jak super je, že bude mít nového brášku.
Ve skutečnosti mě ta zpráva, kterou mi nejistě řekla, hrozně zasáhla. Připadala jsem si zrazená, podvedená, ale nedokázala jsem přijít na to kým.
Vím, že jsem Lauře pořád říkala něco o tom, jak super to bude a jak jsem se kousala do vnitřního rtu, abych se nerozbrečela, až jsem si ho dvakrát rozkousla do krve.
Stála jsem na chodníku přímo u Číňana, ke kterému občas chodím nakupovat. Vlezla jsem dovnitř a přímo přede mnou stála Pražská vodka.
Větší část mého mozku mi říkala razantní ne. Nesmíš. Jdi od toho pryč. Jdi domů. Rozhodně po té flašce nesahej, ani se na ní nekoukej. Byla by to strašná chyba a ty víš jaké by to mělo následky. Dala jsi si přeci slib. Rozhodla jsi se, že už se nenapiješ a pokud to uděláš, tak prohraješ sama nad sebou.
A pak tu byla taková malá část mě samotné, která té první odpověděla: ,,A proč se na to všechno vlastně nevysrat? Co se stane? Tak se napiju. Padnu na dno. Vždyť si to vlastně zasloužím."
Ne všechna rozhodnutí v životě jsou správná, a tak jsem vzala tu flašku, šla s ní k pokladně a než jsem došla domů, celou jsem ji vypila.

Co bylo pak si moc nepamatuju. Vím jen, že jsem se vzbudila v pět ráno. Strašně mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek.

Půlka mého bytu je stále vystěhovaná, protože jsem měla (a doteď mám) pocit, že jsem se potřebovala zbavit všeho starého - od nábytku přes vzpomínky - a začít znovu.
Jenže jsem si ne úplně dobře spočítala, že i když všechno nové bude vlastně z druhé ruky, nemusím na to mít dostatečné množství peněz.
Můj pokoj teď tvoří čtyři holé stěny, které nutně potřebují vymalovat. Jinak v něm není nic.
Místo postele jsem spala na starých dekách na podlaze a připadala jsem si skoro jako bezdomovec. Prázdná láhev od vodky atmosféru skvěle dokreslovala.

Proč jsem udělala takovou blbost?

V hlavě se mi zase ozval ten silný hlas, který jsem před tím neposlechla. Říkal mi, že vím, co teď musím udělat. A měl pravdu. Kdysi dávno jsem si řekla, že se s tím vším zvládnu poprat sama. Jenže pro případ, že by mi to náhodou nevyšlo a já znovu uklouzla, jsem si slíbila, co udělám, když by nedej Bože tahle situace nastala.

A tak teď stojím se zabalenou taškou před vchodem do Psychiatrické léčebny v Bohnicích.
Nevím, kdy se budu moct zase ozvat. Netuším, co přesně mě v nejbližších hodinách bude čekat, ale lehké to nebude.

- Klára

je to kluk

Středa v 18:24
Dodnes mi z toho po těle přejíždí zimnice a kdybych mohl, tak bych se nad tím vším ještě teď nejraději rozbřečel.
Byl to přeci i můj syn, který zemřel.

Přiznám se, že se na něj snažím nemyslet. Zapomenout a jít dál. Jenže to nejde a myslím, že to už asi nikdy nepůjde. Nedokážu říct, jestli existuje byť jen jeden den, kdy bych si na něj (i po těch dvou letech od doby, kdy se to stalo) aspoň na chvilku nevzpomněl. Možná, že ano, ale rozhodně jich není moc. Upřímně bych řekl, že největším pokrokem, který se mi za tu dobu podařilo udělat je, že Vašík už není tím prvním, na koho si ráno vzpomenu.

Jenže Tereza je teď těhotná a včera mi řekla, že čeká chlapečka. Myslím, že se mi podařilo celkem dobře zahrát, jak ohromnou radost z toho mám. A já ji fakt mám! Jenže když mi řekla, že to bude kluk, tak moje první myšlenka patřila Vaškovi. Patřila mu i slza, o které si Tereza myslela, že je z dojetí.

Jako by se ve mně znovu otevřela zjizvená rána. Uvnitř raněný, zvenčí nadšený jsem Tereze řekl, že tohle musím jít s klukama zapít a co nejrychleji jsem vypadl z bytu. Měl jsem pocit, že se tam jinak snad udusím. Všechno na mě padalo. V rozčilení jsem si dokonce oblékl Terezin těhotenský kabát, který má s tím mým společnou jenom černou barvu.

Seděl jsem na baru, hypnotizoval skleničky whiskey, které mi barman obratně vyměňoval hned, jakmile se vyprázdnily. Myslel jsem na Kláru. Sama mi kdysi říkala, že to na ni v tom bytě padá a že má někdy pocit, jako by splývala po vodě, zatímco ji těžké kameny pomalu táhnou ke dnu. Nikdy jsem tomu nerozuměl. Najednou jsem v té situaci byl sám a řešil jsem ji úplně stejně jako ona - alkoholem.

Vzpomínám si na tu dobu tak ostře jako by to bylo včera.

Stál sám ve své kanceláři s dvěma policisty a doslechl se tu šílenou zprávu, tak jsem myslel, že se spletli.

,,To je nesmysl, slyšíte?!"

Oba dva muži zákona tam stali jako dva solné sloupy. Snažili se tvářit účastně, ale jediné co z nich vypadlo bylo, že bych se měl uklidnit.

,, Já jsem úplně v klidu! Podívejte se, teď zavolám své manželce a ta Vám potvrdí, že se prostě pletete."

Během těch slov jsem na pevné lince vyťukal číslo Klářina telefonu a dal jsem hovor na hlasitý odposlech. Nevím, jak dlouho to vyzvánělo, ale přišlo mi to jako věčnost. Nechápal jsem, proč to nezvedá a neskutečně mě rozčilovalo, že si teď ti dva Columbové musí myslet, že mají pravdu. Vzteky jsem se rozmáchl a prudkým pohybem rukou shodil všechny věci, které jsem měl na stole.

Dodnes si pamatuju, jak jsem byl bezradný, rozčilený, nervózní a vystrašený. Vjel jsem si rukou do vlasů a otočil jsem se k policistům zády, abych se bůh ví proč podíval z okna. Byl to první den nového roku, kdy začalo sněžit. Těžké vločky pomalu padaly vzduchem a jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo je pozorovat a na vše ostatní zapomenout.

Nejsem doktor, ale myslím, že moje reakce nebyla úplně typická. Možná proto ani ti dva nevěděli, co se mnou. Neodpovídal jsem příručkám.

,, Nejlíp se přesvědčíme na místě, co říkáte?" Řekl pak jeden z policistů.

,, Co?"

,, Pokud máte pocit, že se pleteme, bude nejlepší, když se o tom všichnii přesvědčíme na vlastní oči."

Znělo to rozumně. Vypnul jsem počítač, z věšáku jsem si vzal bundu a na recepci jsem nahlásil, že si na zbytek dne beru volno. Takhle odejít z práce bylo samozřejmě zcela nepřípustné, ale patrně mě chránil štít policejní autority, protože nikdo neřekl ani popel.

Přijeli jsme do nemocnice a mně se okamžitě z těch bílých depresivních stěn a smradu sava zvedl žaludek. Spolkl jsem to, nic se přeci neděje. Mně se tohle vůbec netýká. Jsem tu jenom proto, abych je přesvědčil, že ...

Ležela tam, bílá jako Sněhurka s hlavou obvázanou obinadlem. Nad obočím měla pár stehů a po obličeji několik menších ranek. Spala.

V tu chvíli mi došlo, že měli pravdu. Identifikovali ji dobře, byla to Klára. A když se nepletli v tomhle, museli mít logicky pravdu i v tom druhém. Až tehdy v nemocničním pokoji mi došlo, že můj syn byl skutečně obětí autonehody, kterou nepřežil.

Právě v ten moment začala nejhorší část mého života. Všechno, co přišlo pak, bylo naprosto šílený, až na Terezu. Myslím, že jsem zvládl druhý výročí Vaškova úmrtí překvapivě v klidu, ale od chvíle kdy mi Tereza řekla, že to bude kluk, se mi to všechno vrací. Dávno pohřbené vzpomínky vyplouvají na povrch a já nevím, co si s nimi počít.

- Václav

Mýma očima

12. ledna 2018 v 10:27
Zaplať pánbůh, že se tenhle týden už blíží ke svému konci. Václav byl od pondělka mrzutý a nepříjemný. Věděla jsem, proč a celou dobu jsem se držela, abych nic neřekla.
Moc dobře si pamatuju ten okamžik před dvěma lety, kdy do firmy přišla policie. S Václavem jsme sdíleli jednu kancelář a když na její dveře zaťukala recepční s tím, že je tu policie a chtěla by mluvit s panem Čermákem, tak jsem byla přesvědčená, že jde o záležitosti firmy.
Společnost, ve které jsme oba pracovali totiž poskytuje nebankovní půjčky. Nemá cenu si něco nalhávat, šlo vlastně o lichvu, která tak tak splňovala podmínky zákona. Čas od času se ale našel klient, který půjčku opravdu splácel včas a nedostal se do kolotoče sankcí za zpozdné, čímž jsme pak operovali i v soudních sporech s lidmi, kteří takové štěstí neměli, ale ještě měli sílu se bránit.
Byla jsem si jistá, že i tentokrát jde o tuhle situaci, někdo na nás prostě podal trestní oznámení a policie jenom nestandardně zahájila prošetřování toho, zda jsme opravdu spáchali trestný čin.
Do kanceláře vstoupili dva neuniformovaní muži. Ještě před tím, než se legitimovali, bylo jasné, že jde o kriminalisty. Vstala jsem od svého stolu a stoupla jsem si mezi ně a Václava. Nenamáhala jsem se jim podat ruku. Když jsem to jednou před nějakým řadovým policistou udělala v okamžiku, kdy jsem jenom slušně chtěla řešit spornou situaci, stála jsem trapně s rukou ve vzduchu do chvíle, než jsem ji zase stáhla. Od té doby policajtům ruku nepodávám, nikdy.

,, Jmenuji se Tereza Vytisková, jsem právní zástupkyně firmy. Pokud jde o záležitosti týkající se společnosti, ráda bych byla přitomna."

,,O nic takového nejde. Rádi bychom s panem Čermákem mluvili o samotě." Odpověděl mi policista stroze.

Moje překvapení se zrcadlilo i ve Václavově tváři. Vzala jsem svůj hrnek na kafe a přemýšlela jsem, co se tak mohlo stát, aby měla kriminálka potřebu jet za ním až do práce. U dveří jsem se na Václava naposledy otočila a řekla jsem mu, že kdyby něco - cokoliv - potřeboval, budu si v kuchyňce dělat nové kafe.
Pak jsem odešla a co se dělo za zavřenými dveřmi vlastně dodnes nevím. Nevěděl to ani nikdo ve firmě a Václav o tom stále velmi nerad mluví.
Byl s kriminalisty několik desítek minut v místnosti, a pak s nimi vyšel ven. Oči měl rudé od pláče, v obličeji byl úplně bílý. Když procházel kolem recepce, jenom prý sykl na naši recepční, že si na zbytek dne bere volno.
Vrátila jsem se do kanceláře a byla jsem zmatená a taky trochu naštvaná, protože jsem si myslela, že by mi Václav aspoň mohl říct, co se děje. V kanceláři byla taková spoušť, že jsem ihned raději zavřela dveře, abych to aspoň trochu uklidila z nejhoršího. Patrně to byl Václav, kdo schodil všechny věci ze svého stolu. Papíry se válaly úplně všude.
Nikdo z nás nic nevěděl.
Večer jsem mu SMSku, jestli chce mou pomoc s hledáním advokáta. Jednak jsem byla zvědavá, co se děje, jednak jsem mu opravdu chtěla pomoct. Odpověděl mi za tři hodiny jedno slovo: Ne.
Druhý den ke mně do kanceláře přišla paní z personálního. Sdělila mi, že Václav teď nějakou dobu nepřijde. Mám se prá rozhodnout, jestli zvládnu dělat i jeho práci nebo zda mají hledat nějaký dočasný záskok. Byla to stará drbna, takže jsem ji ani moc nemusela přemlouvat, aby mi sdělila důvod, proč. Jeho manželka a syn se stali obětmi autonehody. Syn na místě zemřel a manželka je v nemocnici.

- Tereza

Můj malý chlapečku,...

10. ledna 2018 v 20:51
Můj malý chlapečku,

právě dnes jsou to dva roky, co jsi odešel a já na tebe nemůžu přestat myslet.
Vzpomínka na tebe mě tak moc bolí, že při ní pokaždé začnu plakat.Jsou to už dva roky a pro mě je to pořád jako včera.

Někdy mám pocit, jako bys nikdy neodešel. Ve svých vzpomínkách tě pořád držím v náručí..
Dnes už by jsi určitě chodil, ale tehdy jsi byl jenom malé, voňavé a bezbranné miminko, které se mi nepodařilo ochránit. Do konce života si to budu vyčítat a nikdy si to neodpustím.

Vidíš? Už zase pláču...

Nevím, kde teď jsi, ale někdy mám pocit, jako bys byl stále se mnou. Mívám pocit, že tě slyším, jak si pobrukuješ nebo že cítím tvou vůni - tu nikdy nezapomenu! Stejně tak jako na tu chvíli, kdy jsem si tě poprvé pochovala v náručí a kdy jsme tě přinesli domů.
Laura, tvoje sestřička, z tebe byla od první chvíle úplně nadšená. My všichni jsme byli, ale u Laury jsem se bála, aby nežárlila, že už není jedináček. Byla to úplně zbytečná obava.

Pamatuju si toho hodně, ale z toho osudného dne toho moc není. Nechápu, jak je to možné.
Vím, že jsi nechtěl jíst a hodně jsi plakal. Byla jsem nervózní, protože jsem pospíchala vyzvednout Lauru ze školy. Byla zima a venku to klouzalo. Stála jsem na přechodu a když nám blikla zelená, zavibroval mi mobil. Sáhla jsem pro něj do kapsy a udělala krok do vozovky. Vyndala telefon, podívala se na displej a ucítila příšerný náraz. Spadla jsem, ale největší zásah jsi odnesl ty, protože jsi byl v kočárku přede mnou.

Lékaři říkali, že jsi nic necítil. Prý tě to nebolelo.
Policie mi tvrdila, že řidiče toho auta vypátrají.
Psychlogové a psychiatři mi dokola opakovali, že já za to rozhodně nemůžu.

Výsledkem je, že i po dvou letech si to všechno kladu za vinu a myslím, že by na tom asi těžko něco změnilo, když by konečně našli toho hajzla, co nám to udělal a já se mu mohla podívat do očí.

Připadám si jako strašná matka. Neochránila jsem tě a bojím se, že neochráním ani Lauru. Mám strach, že znovu selžu. Bojím se. Tak strašně se bojím. Co když začnu znovu pít a tentokrát víc? Co se stane? Nebude to nakonec pro všechny lepší? Zmizet jim ze života, ze světa?

Mám pocit, že se držím za konečky prstů vrcholku nějaké skály. Mnohem snazší by bylo to vzdát, pustit se. Zažíít ten volný pád, náraz, a pak už nikdy nic necítit. Myslela jsem, že mi v ten den, kdy jsi zemřel, skončil život. Opravdu jsem to tak cítila a díky tomu přišla málem o všechno. Jediné, co mi ještě zbylo je Laura a právě pro ni sbírám tu sílu se zvednout a jít dál. Připadám si, jako kdybych právě byla na nějakém místě, které odděluje minulost od přítomnosti a je jen na mně, na jakou stranu se přikloním. Žila jsem minulostí a málem mě to zabilo. Chci se teď zaměřit na budoucnost - na Lauřinu i na tu mou. Ale to neznamená, že na tebe někdy zapomenu, miláčku můj. Proto Ti píšu tenhle dopis, abys věděl, že ať se stane cokoliv, já vždycky budu tvoje maminka a ty můj malý milovaný chlapeček.

S láskou tvoje maminka

- Klára

Bolí to

8. ledna 2018 v 21:42
Od víkendu necítím celé tělo. Nevím, proč se o tom, co vás opravdu hodně bolí říká, že to necítíte.
Podařilo se mi vyházet obrovské množství oblečení a jiných krámů. Část jsem odnesla do kontejnerů pro charitu, část jsem nacpala do venkovních popelnic různých domů, včetně toho našeho. Cítila jsem se u toho trochu provinile, protože moc dobře vím, že si mám svoje odpadky strkat do své popelnice, ale já měla najednou dojem, že v tom bytě je tak málo místa, až se kvůli tomu nemůžu nadechnout.
Slušnost neslušnost, doslova to byly buď ty pytle, nebo já.
Vyčistila jsem skříně, pomohla jsem sousedovi s jejich odstěhováním do sklepa. Měl radost, prý budou dobré na ... No jo, na co vlastně? Myslím, že mluvil o kompotech.
Vytřela chodbičku, počkala až soused výměnou za skříně tu chodbičku vymaluje (má talent!), znovu vytřela chodbičku a padla za vlast.
V neděli mi nějaký pan Hájek přivezl nové skříně, které jsem za celkem dobrou cenu sehnala ze skupiny Ikea Bazar na Facebooku. Umyla jsem je a s překvapením zjistila, že do nich vlastně nemám co dát. Jak se ale znám, brzo se to změní. Možná bych do jedné z nich mohla nacpat vysavač, mop a čistící prostředky. Do druhé třeba bundy a boty?
Lauru jsem viděla naposledy v pondělí. Během týdne jsem byla prakticky od rána do večera v práci a tento týden to nebude jiné. Myslela jsem, že bych ji mohla vidět o víkendu, ale Václav mi řekl, že má chřipku. Prý zrovna spala, když jsem volala. Ujistil mě, že mi zavolá hned, jak se malá probudí a dá mi ji k telefonu. Zatím nikdo nevolal.
Nejsem si jistá, jestli mi říkal pravdu.
Možná jenom nechtěl, abych s ní mluvila. Třeba se bál, že jí budu připomínat mladšího bratříčka od jehož smrti ve středu uplynou dva roky. Já narozdíl od Václava ale nechci, aby se o něm přestalo mluvit. Není možné dělat, že nikdy nebyl. Na druhou stranu nevím, jestli mám sílu o něm mluvit teď.
Ani extrémní úklid spolu se směnami navíc v práci totiž nedokážou zabránit tomu, aby se mi Vašík každou chvíli nepřipomínal.
Jedna vteřina mi změnila celý život - vzala mi syna, rodinu, manžela i radost ze života. Mám v sobě jenom smutek a strach, že když se ho vzdám, ztratím to poslední, co mi z mého syna zbylo.

- Klára

Nový začátek

6. ledna 2018 v 21:26
Nový rok znamená nový začátek, už ani nevím, pokolikáté si to dnes opakuji.
Stojím před zavřenými šatními skříněmi, s rozkročenýma nohama a rukama v bok si připadám jako superman. Ten by ale asi nenosil seprané modré tričko a upnuté černé legíny. Jestli to nedokážu dneska, tak už nikdy.
Vlasy jsem si stáhla do pevného vyčesaného culíku, aby mi nepřekážely.

Hluboký nádech následuje pomalý výdech.

Nikdy jsem nebyla ten typ. co si dává předsevzetí do nového roku. Věřím spíš tomu, že tyhle novoroční sliby vedou akorát k tomu, že je na sebe pak člověk naštvaný, protože je nikdy nedodrží.

Ale tohle je jiné. Věříte mi?
Tohle odhodlání je tak pevné, až mě to samotnou zaráží. Chci začít znovu. Úplně.
Rozhodla jsem se, že konečně dám konečně všechno do pořádku, včetně sebe.

Nový hluboký nádech a o něco rychlejší výdech.

Prudkým trhnutím otevírám dveře od první šatní skříně. Všechno z ní doslova vyházuju ven a to samé dělám u dalších dvou skříní, které jsou v chodbě. V bytě je najednou neskutečný bordel. Podlaha není vidět. Část mě si do toho chce sednout a plakat. Druhá část od toho všeho chce utéct a nalít si na to panáka na posilněnou před tím, než se do toho pustím.
Tomuhle starému já ale odmítám dát prostor. Je pátek a já před sebou mám celý víkend, abych tu chodbu protřídila. No, vlastně celý víkend nemám. V sobotu ráno si ode mě soused vezme staré skříně, které musí být prázdné (to už mám splněno, pomyslela jsem si pobaveně) a pomůže mi vymalovat chodbičku. Mentolovou barvu už mám koupenou.

V hlavě jsem si vytvořila tři oddíly podle kterých jsem se rozhodla věci ze skříní třídit. Jmenují se Vyhodit, Charita a Nechat. Podle toho, do kterého koutu věci házím určuji jejich nový osud. Mám radost, jak překvapivě rychle mi to jde a to přesně do chvíle, kdy narazím na oblečení maminky. Táta ho celou dobu schovával, neměl sílu ho ani po těch letech, co zemřela, vyhodit.

Na krok, který teď já dělám, on nikdy sílu nenašel. A já se zbavuju jeho (věcí) po třech měsících...
Jak se asi po maminčině smrti cítil? Proč jsme o tom spolu nikdy nemluvili, tati?

Držím v ruce maminčinu oblíbenou blůzu, na kterou jsem už úplně zapomněla. Najednou pro mě vzpomínka na ni je tak živá a čerstvá. Jako by tu se mnou zase znovu byla. Oblékám si blůzu přes tričko na sebe a dívám se přitom do zrcadla. Vypadám v ní strašně, ale přesto vím, že si ji nechám, protože ji prostě nedokážu vyhodit. Stejně tak si nechávám tátovu beranici. V životě jsem ji na něm neviděla a myslím, že i on, který módě nikdy moc neholdoval, věděl, že v tomhle psychicky zdravý člověk do města nikdy nevyrazí. Nevím, proč jsem se rozhodla schovat si zrovna tyhle dvě naprosto nepoužitelné věci. Asi proto, že v košili jsem si mamku pamatovala a představa táty v té čepici mě dokázala opakovaně rozesmát.

Po šesti hodinách práce jsem hotová. Věci na vyhození svážu do tří obrovských modrých pytlů a jeden z nich rovnou beru ven. Nesu ho k obrovským kovovým kontejnerům a do jedné z nich ho nacpu.
Ty další dva musím vyhodit až příště, nechci, aby mě sousedi ukamenovali.

- Klára

Už konečně vypadni!

4. ledna 2018 v 15:57
Ležím, protože jsem tak vyčerpaná, že na nic jiného nemám sílu. Tělo mě brní a žaludek mám jako na vodě. Deku mám zmačkanou mezi nohama a i když nejsem věřící, tak se modlím, aby to už konečně odeznělo.
V těhotenství jsem se naučila rozlišovat dobré a špatné dny, ale tenhle je teda výstavní.

,,Někdo má holt ty těhotenské projevy silnější. Ale nebojte se, nejdýl s porodem Vás určitě přejdou!" Řekl mi můj gynekolog před pár měsíci rádoby vtipně.

Začínám si myslet, že to tak ale možná doopravdy bude. V hlavě mě bolestivě píchne a já přemýšlím, zda budu mít dost síly překulit se z postele, abych zvracela na podlahu a ne rovnou na povlečení. Během pár vteřin ale otázka přestane být aktuální, protože se mi udělá trochu líp.

Lehce slabší fyzickou nevolnost ovšem téměř v tu samou chvíli začne doprovázet pořádná psychická sklíčenost. V mysli se mi jako duch vynoří obraz Kláry. Začínám si myslet, že ji ze svého života už nikdy nedostanu.
Nenávidím tě. Nenávidím tě, nenávidím tě. Vyšlu tichou myšlenku k podobizně z fotky, která mi se stále stejně klidným výrazem zaplňuje celý mnou vnímatelný prostor mozku.
Je jí to evidentně jedno.

Jediný, co jsem chtěla bylo být s chlapem, kterýho miluju a založit s ním rodinu. Nečekala jsem, že s ním návdavkem (říká se to tak?) dostanu malou holku a labilní exmanželku, které všichni musíme tančit tak, jak si píská.

Nelituju ničeho. Čekala jsem na to několik let a kdybych mohla, znovu bych Václava svedla.
Znovu bych byla jeho milenkou.
Znovu bych tajně vysadila antikoncepci...

A přece, i když jsem nahradila tvoje místo, jako kdybys nikdy nezmizela. Pořád mám pocit, že se všechno točí jenom kolem tebe.
Ale počkej, počkej, až mi bude líp. Vyženu tě z každýho zákoutí tohohle bytu i svý mysli.

Stihnu si to slíbit chvilku před tím, než na podlahu vyzvracím neperlivou vodu (to jako vážně budu zvracet i vodu?!).
Pak se naštěstí prakticky okamžitě začnu propadat do hlubokého spánku, který mě vysvobodí jak od fyzické nevolnosti, tak od Kláry, stále mě pozorující zevnitř mě samotné.
- Tereza