Navždy tě budeme chránit,

27. prosince 2017 v 19:27
Vím přesně, kdy jsem s Klárou mluvil naposledy. Stejně tak vím, co jsem jí řekl.
Bylo to na Mikulášské, kam jsme pravidelně brávali děti. Netušil jsem, že přijde, ale asi jsem to mohl čekat. Jenže to, v jakém stavu přijde, předpokládat nešlo.
Doteď je mi trapně, když si na to vzpomenu a jsem jenom rád, že tomu nebyla přítomna aspoň Tereza, které ten večer nebylo dobře, a proto zůstala doma.
Mikulášská je setkání starousedlíků ze sousedství. Koná se pravidelně v prostorách sokola. Sejdou se rodiče, děti, staří známí a pravidelně někdo z nich pro menší děti dělá trojici Čert-Anděl-Mikuláš. Děti si hrají, dostanou sladkosti a dospělí si povídají a pijí svařák. Je to idilické setkání zhruba třiceti lidí, který každý rok probíhá stejně.
Letos to Klára změnila, když dorazila úplně na mol. Hned u vchodu se nahlas pohádala s vrátnou, když ji poslala do prdele za to, že jí nutila se zout. Pak patrně dostala nápad hrát si s tou starou ženskou na honěnou a vběhla přímo do hlavního sálu, kde zakopla o jednu ze židlí a jak široká tak dlouhá spadla na podlahu. Děti se vyděsily a křičely, že přišel čert (nebylo se jim co divit, Klára stále nosí černou). Dospělí si mezi sebou začali vzrušeně šuškat a doufali, že jim neuteče žádný šťavnatý detail z doposud až příliš nudné akce.
Laura stála pár metrů ode mě. Jako jediná z dětí nekřičela nic o čertovi. Byla napnutá jako struna a dívala se na svou maminku, která se najednou začala smát až šíleným smíchem, napřahovat ke své dceři ruce a volat ji k sobě.
Viděl jsem, jak Lauře stekla po tváři jedna jediná slza. Bylo to těsně před tím, než z místnosti utekla.
Klára se přestala smát a v místnosti zavládlo hrobové ticho. Přišel jsem ke své stále ještě manželce a rychlým pohybem ji postavil na nohy. Sotva stála a táhlo z ní víno. Samozřejmě, že jsem si všiml toho, že ho pila už dřív, ještě v dobách, kdy jsme byli spolu, ale nikdy nevypadala takhle. Alespoň ne přede mnou.
Chytil jsem ji za paži, možná trochu silněji, ale ne tak moc, aby na celou místnost zavyla bolestí. Lehce jsem povolil a sykl na ni, ať jde se mnou. Vyvedl jsem ji z místnosti a zeptal se jí, jestli si je vědomá toho, co dělá. Jestli vůbec ví, co způsobila. Pak jsem jí řekl, aby vypadla a ozvala se, až si uvědomí, že má ještě dceru. Bylo to kruté, ale já byl tak naštvaný! Nechal jsem ji stát na místě a šel hledal Lauru. Plakala na záchodech tak zoufale až mě z toho doslova bolelo srdce. Zaklepal jsem na dveře kabinky, ve které byla zavřená a zeptal se, jestli můžu dát.
,,M-m." Řekla mi na znamení nesouhlasu. Pomyslel jsem si, že je hrdá jako bývala i její maminka. Co se s ní stalo? Sedl jsem si před kabinku a snažil se jí vysvětlit, že maminka měla jenom chřipku a blouznila z horečky, jenže té lži jsem neveřil ani já sám. Povídal jsem jí teda o tom, jak moc ji mám rád a co všechno pro mě znamená. Pláč pomalu ustával a to mě ukldnilo.
,,A mamka?" Zeptala se najenou Laura.
,,Mamka tě má taky strašně moc ráda, tím jsem si jistý." Odpověděl jsem pevně.
,,Ale ty? Ty ji máš taky rád?" A najednou tu byla. Ta otázka, které jsem se tak dlouho vyhýbal. Jak správně vysvětlit osmileté holčičce, že je rozvod na dohled, že ta paní, která s náma teď bydlí a které se poměrně rychle zvětšuje břicho je... No jo, co vlastně ta paní je? Milenka, snoubenka, záchrana?
,, To víš, že ji mám rád. Mám ji rád, protože bez ní bych přece neměl tebe! A už mi konečně otevři..." Řekl jsem napůl smířlivě, napůl prosebně a byl jsem hrozně rád, jak jsem z té situace vybruslil.
To bylo na Mikuláše.
Pak se Klára ozvala až na Štědrý večer. Tereza zrovna nalévala polévku, když mi začal vibrovat telefon.
,,To je máma?!" Vykřikla hned Laura nadšeně. Ptala se po ní už asi deset dní v kuse, chtěla, abych jí zavolal. Odmítal jsem to, říkal jsem, že jsme se dohodli, že mi zavolá, až se uzdraví. To byla samozřejmě trochu lež, ale myslím, že možná tak trochu milosrdná.
Držel jsem telefon v ruce a podíval se na Terezu. Nic neřekla, ale rty měla semklé do tenké čárečky. Vzpomněl jsem si, jak mě prosila, abychom svátky prožili v klidu a ten telefon teď evidentně brala jako jejich (nebo možná své?) ohrožení.
,,Ne, to je jenom operátor." Zalhal jsem a stiskl na telefonu tlačítko ztišení.
Tereza se na mě podívala s vděčností, Klára posmutněla. Dokážu někdy udělat šťastné obě dvě?
Celý večer jsem přemýšlel, jestli jsem neudělal chybu. Nemohl jsem ale tušit, v jakém stavu Klára bude a nechtěl jsem Lauře zkazit Vánoce.
Rozhodl jsem se, že jí zavolám druhý den. Jenže hovor pokaždé spadl do hlasové schránky.
Že by byla zase na mol?
Nebrala to ale ani druhý den. A pak mi 26.12. odpoledne volalo cizí číslo. Normálně je neberu, ale teď jsem si říkal, že to nebudu pokoušet.

,,Dobrý den, Jste Václav Čermák, manžel Kláry Čermákové?"
V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.
,,Co se stalo?" Vyhrkl jsem.

- Václav
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. prosince 2017 v 20:35 | Reagovat

To je strašná situace... Ale mrzí mě ten otevřený konec, ráda bych věděla co se děje dál...

2 Ilma Ilma | Web | 27. prosince 2017 v 23:35 | Reagovat

Těším se na pokračování..

3 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 28. prosince 2017 v 10:59 | Reagovat

Úžasný styl psaní! Těším se na pokračování :)

4 Kassandra Dalloway Kassandra Dalloway | 28. prosince 2017 v 12:02 | Reagovat

Wow. Chápu, že lépe se  reagovat nedalo. Když člověk někoho chrání, udělá cokoliv. Je to nádherně napsané. Skutečné. A konec, který každý pozná. Bolestivý ale šetrný

5 Meduňka Meduňka | Web | 29. prosince 2017 v 16:11 | Reagovat

Skvěle napsáno, zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama