naše malá hvězdičko

28. prosince 2017 v 16:46
,,Prosím tě, dej mi to už." Vyhrkla jsem netrpělivě a napřáhla ruku pro telefon, který mi moje pubertální kolegyně Veronika pomalu a neochotně předala.
,,Ahoj, to jsem já..."
,,Kláro pro Boha, co je s tebou? Vyděsila jsi mě k smrti, zbláznila jsi se?!" Zahřímal Václav do telefonu.
,,Jsem v pořádku. Vybil se mi telefon a já neměla jak ti zavolat. Myslela jsem, že mám nabíječku v práci, ale do ní jsem šla až dnes. Jenže ani tady není, tak jsem poprosila kolegyni, abych si mohla zavolat od ní..."
,, Prosím tě, nezkoušej to na mě." Odsekl mi Václav naštvaně, což se mě až překvapivě dotklo.
Zhluboka jsem se nadechla a kousla se do jazyka, abych neřekla něco, čeho bych za pár chvil mohla hodně litovat. Otočila jsem se k až příliš zvědavé majitelce telefonu zády a snažila si uchovat aspoň špetku soukromí.
Vždycky jsem doufala, že po třicítce už budu mít rodinu a slušně rozjetou kariéru. O to první jsem přišla, to druhý mě minulo úplně. K pozici pomocné baristky v kavárně můžu říct hodně věcí, rozhodně se ale žádná z nich netýká budování kariéry.
,, Poslouchej," řekla jsem téměř šeptem. ,,Vím, že jsem to minule pokazila..." Do očí se mi nahrnuly slzy a já krk se mi tak stáhl, až to bolelo. Co mám říct? Jak omluvit neomluvitelné, když (navíc!) za zády máte někoho, kdo všem vyslepičí doslova i to, co neví?!
,,Omlouvám se... Za všechno... Nepřišlo mi ale vhodný se jen tak zjevit u dvěří a zazvonit a jinak jsem tě zkontaktovat opravdu nemohla."
Ticho na druhé straně telefonu bylo až hmatatelné. Bylo jasné, že Václav buď přemýšlí nad tím, jak mi mou teorii o tom, že jsem se skutečně ozvat nemohla, vyvrátí, nebo si představuje, jak strašně by bylo, kdyby si jeho současná a bývalá povídaly u něj v obýváku. V jeho případě je oboje možné.
,,Jsi tam?" Zeptala jsem se po chvíli.
,,Jo, jo. Promiň." Odkašlal si nervózně. Takže sis představoval setkání v obýváku, pomyslela jsem si.
,,Můžu mluvit s Laurou?"

,,Paní Čermáková, no taaaak..." Ozvalo se za mými zády. V kombinaci se žvýkačkou až příliš mlaskavě. Poplašeně jsem se otočila a naznačila růžovému mikádu, kterému telefon patří, že už budu končit.

,,Ty jsi vážně v práci?" Ozval se Václav, který všechno slyšel.

,,Ano." Kde bych tak asi jako měla být, vážně, Václave.

,,Laura má dneska vystoupení s tím folklorrním kroužkem, do kterého chodí. Je to od šesti v Divadle u Hasičů. Na pokladně je zarezervovaný jeden lístek na moje jméno. Zblázní se radostí, jestli přijdeš."

No jasně, Limborka. Můj táta si hrozně přál, aby do ní začala chodit. Vávclav pro to nebyl, nebavilo ho to, ale Lauře se to strašně líbilo, tak jí to povolil. Možná mi to táta posílá z nebe jako druhou šanci.

,, To představení bude tak na hodinu, tak bych ji v devět vyzvedl U Dandů?" Bylo mi jasné, že Václav foklor nesnáší a určitě bude svým způsobem rád, že se dětskému vystoupení vyhne. I tak mě překvapilo, jakou důvěru mi dává.

,,Dobře." Odpověděla jsem.

,, A Kláro...?"

,,Ano?"

,,Nezklam ji."

,, Nikdy. Musím jít, ahoj." Řekla jsem a hovor položila.

,, To by mě vážně zajímalo," řekla Veronika, když jsem jí vracela telefon ,,jak chcete být v šest v divadle, když směnu máte do sedmi."

-Klára
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 28. prosince 2017 v 17:11 | Reagovat

Určitě to do divadla nějak stihne! :)

2 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 29. prosince 2017 v 13:06 | Reagovat

Přečetla jsem si celý příběh pozpátku a úplně mě pohltil. Jestli popisujete aktuální zážitky, držím Vám palce, ať to dobře dopadne. O to více obdivuji schopnost poutavého podání. Pokud to už dopadlo a zveřejňujete své dřívější zážitky, stálo by to za vydání knihy. Opravdu ráda bych si ji koupila a přečetla.

3 dvedeci dvedeci | Středa v 18:55 | Reagovat

[1]: :)

[2]: Pravda je zahalená závojem mlhy. Nebýt anonymity internetu, nešlo by tento příběh vyprávět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama