Jak na Novej rok, tak po celej rok

31. prosince 2017 v 13:31
Asi si už ani nedokážu vzpomenout, kdy naposledy jsem se vzbudila a měla Lauru vedle sebe v posteli.
Dívám se na ni jak spí přetočená na bok a neubráním se tomu ji pohladit po vláskách. Spí tak tvrdě, že to ani nevnímá. Poslední den roku začal tak klidně, že mi přijde, jako by se na chvíli zastavil čas, nebo dokonce jako by se o pár let vrátil.
Nic na světe bych si nepřála víc...
Na chvíli zavírám oči, ale už neusnu. Přemýšlím, kolikrát jsem v téhle posteli se svými rodiči ležela jako malá já. Ne, že by na tom záleželo, ale přijde mi hezké, že Laura dělá to, co jsem kdysi dělala i já.
Pomalu se vysoukám z postele a z kuchyňské linky vytáhnu prastarou hranatou moka konvičku. V bytě svých rodičů bydlím už tři měsíce a vzpomněla jsem si na ni až teď, přestože dřív patřila k pravidelným nedělním rituálům.
Rozšoubuji ji, krátce opláchnu vodou a poté, co do ní i kus vody napustím, ji napěchuji kafem a zašrobuji. Postavím ji na sporák a jdu si dát rychlou, zato ale pořádně horkou sprchu.
Kapky vody mi stékají po těle a já se neubráním vzpomínce na posledních pár dní. Na to, jak jsem doslova na kolenou uprosila šéfa, aby mě z práce pustil dřív (zázrak!), na to, že mi v pokladně divadla drželi lístek, který byl původně rezervovaný jen do půl šesté (neměla jsem odvahu se Václava zeptat, jestli mi zapomněl říct, že ta rezervace je časově omezená nebo jestli to byl jeho úmysl - v minulosti bych vsadila na to druhé, teď nevím), na to, jak upřímnou radost moje dcera měla, když mě v divadle viděla a na to, jak šťastně jsem se v tu chvíli cítila já.
Ten večer mi opravdu přišel kouzelný. S Laurou jsme si beze zbytku užívaly společný čas a když Václav přišel dle dohody do restauraci Lauru vyzvednout (a mezi tím mi někde koupil novou nabíječku), cítila jsem se vážně dobře a možná to mi dodalo odvahy se Václava zeptat, jaké mají plány na Silvestra a nenápadně nadhodit, jestli by Laura nemohla strávit Silvestr u mě. Dcera je nadšená a Václav váhavě souhlasí. Nezapomene ovšem zdůraznit, že by byl rád, kdybychom tyhle věci příště řešili o samotě.
Má samozřejmě pravdu, ale zcela sobecky musím přiznat, že jsem věděla, že zatímco Lauře ne říct nedokáže, mně ano. Nedivím se mu. Ani mně by to už v obrácené situaci nedělalo problém. U večeři mi došlo, že ho beru jako kus svojí rodiny (a že ho tak i navždy brát chci), ale že jinak k němu absolutně nic necítím. Je to vůbec normální? Odejít (i když já spíš byla odejita) od někoho po tolika letech a necítit vlastně vůbec nic? No, upřímně, úplná pravda to není - občas si uvědomím, s jakou úlevou si ráno můžu rozsvítit lampičku, protože světlem už nikoho nebudím.
V županu a s vlasy omotanými ručníkem si nalévám kávu do hrnku. Laura už sedí u televize a kouká na pohádky.
,,Mami?" Vzhlédne najendou od animovaných postaviček a upře svůj zrak na mně.
,,Ano?" Odpovídám.
,,Jak na Novej rok, tak po celej rok, takže budeme pořád spolu, viď?"
Místo odpovědi se na ni jenom usměju. Ani nevíš, jak moc bych si to přála, zlatíčko moje.

-Klára
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 German Music German Music | Web | 31. prosince 2017 v 13:47 | Reagovat

Nemyslím si. To se říká aby lidi nebyly na Nový rok kocovinu a stejně jí mají. :D Ale po celý rok ne. :D

2 Klára Klára | Středa v 18:48 | Reagovat

[1]: Neberte mi naději.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama