Prosinec 2017

Jak na Novej rok, tak po celej rok

31. prosince 2017 v 13:31
Asi si už ani nedokážu vzpomenout, kdy naposledy jsem se vzbudila a měla Lauru vedle sebe v posteli.
Dívám se na ni jak spí přetočená na bok a neubráním se tomu ji pohladit po vláskách. Spí tak tvrdě, že to ani nevnímá. Poslední den roku začal tak klidně, že mi přijde, jako by se na chvíli zastavil čas, nebo dokonce jako by se o pár let vrátil.
Nic na světe bych si nepřála víc...
Na chvíli zavírám oči, ale už neusnu. Přemýšlím, kolikrát jsem v téhle posteli se svými rodiči ležela jako malá já. Ne, že by na tom záleželo, ale přijde mi hezké, že Laura dělá to, co jsem kdysi dělala i já.
Pomalu se vysoukám z postele a z kuchyňské linky vytáhnu prastarou hranatou moka konvičku. V bytě svých rodičů bydlím už tři měsíce a vzpomněla jsem si na ni až teď, přestože dřív patřila k pravidelným nedělním rituálům.
Rozšoubuji ji, krátce opláchnu vodou a poté, co do ní i kus vody napustím, ji napěchuji kafem a zašrobuji. Postavím ji na sporák a jdu si dát rychlou, zato ale pořádně horkou sprchu.
Kapky vody mi stékají po těle a já se neubráním vzpomínce na posledních pár dní. Na to, jak jsem doslova na kolenou uprosila šéfa, aby mě z práce pustil dřív (zázrak!), na to, že mi v pokladně divadla drželi lístek, který byl původně rezervovaný jen do půl šesté (neměla jsem odvahu se Václava zeptat, jestli mi zapomněl říct, že ta rezervace je časově omezená nebo jestli to byl jeho úmysl - v minulosti bych vsadila na to druhé, teď nevím), na to, jak upřímnou radost moje dcera měla, když mě v divadle viděla a na to, jak šťastně jsem se v tu chvíli cítila já.
Ten večer mi opravdu přišel kouzelný. S Laurou jsme si beze zbytku užívaly společný čas a když Václav přišel dle dohody do restauraci Lauru vyzvednout (a mezi tím mi někde koupil novou nabíječku), cítila jsem se vážně dobře a možná to mi dodalo odvahy se Václava zeptat, jaké mají plány na Silvestra a nenápadně nadhodit, jestli by Laura nemohla strávit Silvestr u mě. Dcera je nadšená a Václav váhavě souhlasí. Nezapomene ovšem zdůraznit, že by byl rád, kdybychom tyhle věci příště řešili o samotě.
Má samozřejmě pravdu, ale zcela sobecky musím přiznat, že jsem věděla, že zatímco Lauře ne říct nedokáže, mně ano. Nedivím se mu. Ani mně by to už v obrácené situaci nedělalo problém. U večeři mi došlo, že ho beru jako kus svojí rodiny (a že ho tak i navždy brát chci), ale že jinak k němu absolutně nic necítím. Je to vůbec normální? Odejít (i když já spíš byla odejita) od někoho po tolika letech a necítit vlastně vůbec nic? No, upřímně, úplná pravda to není - občas si uvědomím, s jakou úlevou si ráno můžu rozsvítit lampičku, protože světlem už nikoho nebudím.
V županu a s vlasy omotanými ručníkem si nalévám kávu do hrnku. Laura už sedí u televize a kouká na pohádky.
,,Mami?" Vzhlédne najendou od animovaných postaviček a upře svůj zrak na mně.
,,Ano?" Odpovídám.
,,Jak na Novej rok, tak po celej rok, takže budeme pořád spolu, viď?"
Místo odpovědi se na ni jenom usměju. Ani nevíš, jak moc bych si to přála, zlatíčko moje.

-Klára

Nejen prkna znamenají svět.

30. prosince 2017 v 19:22
Jako korunovaný blb. Přesně tak si teď připadám, když porušuju už několikátý dopravní předpis, abych byl včas na divadelním představení svého dítěte.
Před dvaceti minutami mi volala sama vedoucí folkorního kroužku, aby se mě zeptala, zda mi má ještě držet ten lístek, o který jsem ji před měsícem div neprosil na kolenou, jelikož jsem na jeho včasnou koupi samozřejmě zapomněl (tyhle věci vždycky zařizovala Klára, sakra!).
Měl jsem si ho vyzvednout do půl šesté a ona prý neví, jestli ho má prodat strýci nějakého jiného dítěte.

,, Tak já jenom, jestli dorazíte, víte? Normálně bych nevolala, ale zdá se, že tu Laura vůbec nikoho nemá... Je mi jí líto" Její slova se mi v hlavě opakovala jako melodie těch otravných písní, které se člověku občas uhnízdí v mozku a přes veškerou snahu je z něj nedostane.

Opět jsem Kláře věřil a opět udělal chybu. Samozřejmě, že jsem okamžitě nasedl do auta a rozhodl se, že celou Prahu projedu v šibeničním čase do dvaceti minut, protože mou dceru nikdo litovat nebude.

,, Ty jsi kráva, Kláro! Ty jsi taková kráva!" Ulevuju si v prázdném autě.

,, Přísahám ti, že tohle je naposled. Že JÁ VŮL ti zase naletěl!" Nadávám a u toho zuřivě troubím na lehce ojetou Škodu Fabia, která mě brzdí. Řidič kombíka se však nenechá rozhodit a dál brázdí silnici svým klidným tempem.

Je za deset minut šest a mně znovu zvoní telefon. Na displeji se opět objeví jméno vedoucí tanečního a pěveckého souboru. Strkám hlavu do písku a telefon nezvedám.

,,Nasrat!" Vjíždím do jednosměrky a marně hledám místo k zaparkování. Jasně jsem tý ženský řek´ ať ten posranej lístek nikomu neprodává!

,,Jestli ho prodáš, tak tam budu hodinu na stojáka. Mně už je to všecko jedno!" Křičím zoufale do ticha.

Zastavuju na modré zóně a je mi fuk, že k tomu nemám povolení. Vbíhám do divadla tři minuty před začátkem představení. Zuřivě klepu na okénko pokladny, kde visí cedulka VYPRODÁNO.
Pokladní vzhlédne od televizní obrazovky a kouká na mě jako na debila, načež prstem ukáže na cedulku.

PRO KRISTAPÁNA, ŽENSKÁ!!!

Znovu klepu na okénko, tentokrát už tak silně, že bych se nedivil, kdyby sklo prasklo. Důchodkyně mi jej naštvaně otevírá.

,,Neumíte číst?!"

,,Mám tu rezervovaný lístek. Měli jste mi ho držet i PO půl šesté," říkám raději dopředu, abych se vyhl další zdlouhavé konverzaci.

,, Jo vy jste ten Čermák?"

,,ANO!!!" Odpovídám vítězoslavně.

,, Tak ten lístek už je pryč. Prý vám volali." Odpoví, zavře okénko a věnuje se dál televizní obrazovce.

Tak to ne. Tak tohle teda ne!

Je 6:02.

Bába v pokladně se nedívá a u dveří do sálu nikdo nehlídá. Příležitost dělá zloděje. Pomalu se vkrádám dovnitř a očima marně hledám jakékoliv volné místo k sezení.
Najednou si všimnu sedící postavy s dlouhými kaštanovými vlasy staženými do pevného koňského ohonu a černého roláku. O tom, že je to Klára mě přesvědči i skutečnost, že Laura se nedívá na nikoho jiného a štěstím doslova září. Role veselého anděla, který lidem zvěstuje narození Krista je najednou věrohodnější, než kdy jindy. Diváci z ní nemohou spustit oči a já také ne.
Chvilku tam jen tak stojím, a pak se otáčím a tiše odcházím ven. Chci, aby tahle chvíle byla jejich. Kdyby si mě Laura všimla, řekla by to Kláře a ta by se logicky ptala, proč měnim dohodnuté plány. Takhle to bude lepší. Zaslouží si to, obě.

- Václav

naše malá hvězdičko

28. prosince 2017 v 16:46
,,Prosím tě, dej mi to už." Vyhrkla jsem netrpělivě a napřáhla ruku pro telefon, který mi moje pubertální kolegyně Veronika pomalu a neochotně předala.
,,Ahoj, to jsem já..."
,,Kláro pro Boha, co je s tebou? Vyděsila jsi mě k smrti, zbláznila jsi se?!" Zahřímal Václav do telefonu.
,,Jsem v pořádku. Vybil se mi telefon a já neměla jak ti zavolat. Myslela jsem, že mám nabíječku v práci, ale do ní jsem šla až dnes. Jenže ani tady není, tak jsem poprosila kolegyni, abych si mohla zavolat od ní..."
,, Prosím tě, nezkoušej to na mě." Odsekl mi Václav naštvaně, což se mě až překvapivě dotklo.
Zhluboka jsem se nadechla a kousla se do jazyka, abych neřekla něco, čeho bych za pár chvil mohla hodně litovat. Otočila jsem se k až příliš zvědavé majitelce telefonu zády a snažila si uchovat aspoň špetku soukromí.
Vždycky jsem doufala, že po třicítce už budu mít rodinu a slušně rozjetou kariéru. O to první jsem přišla, to druhý mě minulo úplně. K pozici pomocné baristky v kavárně můžu říct hodně věcí, rozhodně se ale žádná z nich netýká budování kariéry.
,, Poslouchej," řekla jsem téměř šeptem. ,,Vím, že jsem to minule pokazila..." Do očí se mi nahrnuly slzy a já krk se mi tak stáhl, až to bolelo. Co mám říct? Jak omluvit neomluvitelné, když (navíc!) za zády máte někoho, kdo všem vyslepičí doslova i to, co neví?!
,,Omlouvám se... Za všechno... Nepřišlo mi ale vhodný se jen tak zjevit u dvěří a zazvonit a jinak jsem tě zkontaktovat opravdu nemohla."
Ticho na druhé straně telefonu bylo až hmatatelné. Bylo jasné, že Václav buď přemýšlí nad tím, jak mi mou teorii o tom, že jsem se skutečně ozvat nemohla, vyvrátí, nebo si představuje, jak strašně by bylo, kdyby si jeho současná a bývalá povídaly u něj v obýváku. V jeho případě je oboje možné.
,,Jsi tam?" Zeptala jsem se po chvíli.
,,Jo, jo. Promiň." Odkašlal si nervózně. Takže sis představoval setkání v obýváku, pomyslela jsem si.
,,Můžu mluvit s Laurou?"

,,Paní Čermáková, no taaaak..." Ozvalo se za mými zády. V kombinaci se žvýkačkou až příliš mlaskavě. Poplašeně jsem se otočila a naznačila růžovému mikádu, kterému telefon patří, že už budu končit.

,,Ty jsi vážně v práci?" Ozval se Václav, který všechno slyšel.

,,Ano." Kde bych tak asi jako měla být, vážně, Václave.

,,Laura má dneska vystoupení s tím folklorrním kroužkem, do kterého chodí. Je to od šesti v Divadle u Hasičů. Na pokladně je zarezervovaný jeden lístek na moje jméno. Zblázní se radostí, jestli přijdeš."

No jasně, Limborka. Můj táta si hrozně přál, aby do ní začala chodit. Vávclav pro to nebyl, nebavilo ho to, ale Lauře se to strašně líbilo, tak jí to povolil. Možná mi to táta posílá z nebe jako druhou šanci.

,, To představení bude tak na hodinu, tak bych ji v devět vyzvedl U Dandů?" Bylo mi jasné, že Václav foklor nesnáší a určitě bude svým způsobem rád, že se dětskému vystoupení vyhne. I tak mě překvapilo, jakou důvěru mi dává.

,,Dobře." Odpověděla jsem.

,, A Kláro...?"

,,Ano?"

,,Nezklam ji."

,, Nikdy. Musím jít, ahoj." Řekla jsem a hovor položila.

,, To by mě vážně zajímalo," řekla Veronika, když jsem jí vracela telefon ,,jak chcete být v šest v divadle, když směnu máte do sedmi."

-Klára

Navždy tě budeme chránit,

27. prosince 2017 v 19:27
Vím přesně, kdy jsem s Klárou mluvil naposledy. Stejně tak vím, co jsem jí řekl.
Bylo to na Mikulášské, kam jsme pravidelně brávali děti. Netušil jsem, že přijde, ale asi jsem to mohl čekat. Jenže to, v jakém stavu přijde, předpokládat nešlo.
Doteď je mi trapně, když si na to vzpomenu a jsem jenom rád, že tomu nebyla přítomna aspoň Tereza, které ten večer nebylo dobře, a proto zůstala doma.
Mikulášská je setkání starousedlíků ze sousedství. Koná se pravidelně v prostorách sokola. Sejdou se rodiče, děti, staří známí a pravidelně někdo z nich pro menší děti dělá trojici Čert-Anděl-Mikuláš. Děti si hrají, dostanou sladkosti a dospělí si povídají a pijí svařák. Je to idilické setkání zhruba třiceti lidí, který každý rok probíhá stejně.
Letos to Klára změnila, když dorazila úplně na mol. Hned u vchodu se nahlas pohádala s vrátnou, když ji poslala do prdele za to, že jí nutila se zout. Pak patrně dostala nápad hrát si s tou starou ženskou na honěnou a vběhla přímo do hlavního sálu, kde zakopla o jednu ze židlí a jak široká tak dlouhá spadla na podlahu. Děti se vyděsily a křičely, že přišel čert (nebylo se jim co divit, Klára stále nosí černou). Dospělí si mezi sebou začali vzrušeně šuškat a doufali, že jim neuteče žádný šťavnatý detail z doposud až příliš nudné akce.
Laura stála pár metrů ode mě. Jako jediná z dětí nekřičela nic o čertovi. Byla napnutá jako struna a dívala se na svou maminku, která se najednou začala smát až šíleným smíchem, napřahovat ke své dceři ruce a volat ji k sobě.
Viděl jsem, jak Lauře stekla po tváři jedna jediná slza. Bylo to těsně před tím, než z místnosti utekla.
Klára se přestala smát a v místnosti zavládlo hrobové ticho. Přišel jsem ke své stále ještě manželce a rychlým pohybem ji postavil na nohy. Sotva stála a táhlo z ní víno. Samozřejmě, že jsem si všiml toho, že ho pila už dřív, ještě v dobách, kdy jsme byli spolu, ale nikdy nevypadala takhle. Alespoň ne přede mnou.
Chytil jsem ji za paži, možná trochu silněji, ale ne tak moc, aby na celou místnost zavyla bolestí. Lehce jsem povolil a sykl na ni, ať jde se mnou. Vyvedl jsem ji z místnosti a zeptal se jí, jestli si je vědomá toho, co dělá. Jestli vůbec ví, co způsobila. Pak jsem jí řekl, aby vypadla a ozvala se, až si uvědomí, že má ještě dceru. Bylo to kruté, ale já byl tak naštvaný! Nechal jsem ji stát na místě a šel hledal Lauru. Plakala na záchodech tak zoufale až mě z toho doslova bolelo srdce. Zaklepal jsem na dveře kabinky, ve které byla zavřená a zeptal se, jestli můžu dát.
,,M-m." Řekla mi na znamení nesouhlasu. Pomyslel jsem si, že je hrdá jako bývala i její maminka. Co se s ní stalo? Sedl jsem si před kabinku a snažil se jí vysvětlit, že maminka měla jenom chřipku a blouznila z horečky, jenže té lži jsem neveřil ani já sám. Povídal jsem jí teda o tom, jak moc ji mám rád a co všechno pro mě znamená. Pláč pomalu ustával a to mě ukldnilo.
,,A mamka?" Zeptala se najenou Laura.
,,Mamka tě má taky strašně moc ráda, tím jsem si jistý." Odpověděl jsem pevně.
,,Ale ty? Ty ji máš taky rád?" A najednou tu byla. Ta otázka, které jsem se tak dlouho vyhýbal. Jak správně vysvětlit osmileté holčičce, že je rozvod na dohled, že ta paní, která s náma teď bydlí a které se poměrně rychle zvětšuje břicho je... No jo, co vlastně ta paní je? Milenka, snoubenka, záchrana?
,, To víš, že ji mám rád. Mám ji rád, protože bez ní bych přece neměl tebe! A už mi konečně otevři..." Řekl jsem napůl smířlivě, napůl prosebně a byl jsem hrozně rád, jak jsem z té situace vybruslil.
To bylo na Mikuláše.
Pak se Klára ozvala až na Štědrý večer. Tereza zrovna nalévala polévku, když mi začal vibrovat telefon.
,,To je máma?!" Vykřikla hned Laura nadšeně. Ptala se po ní už asi deset dní v kuse, chtěla, abych jí zavolal. Odmítal jsem to, říkal jsem, že jsme se dohodli, že mi zavolá, až se uzdraví. To byla samozřejmě trochu lež, ale myslím, že možná tak trochu milosrdná.
Držel jsem telefon v ruce a podíval se na Terezu. Nic neřekla, ale rty měla semklé do tenké čárečky. Vzpomněl jsem si, jak mě prosila, abychom svátky prožili v klidu a ten telefon teď evidentně brala jako jejich (nebo možná své?) ohrožení.
,,Ne, to je jenom operátor." Zalhal jsem a stiskl na telefonu tlačítko ztišení.
Tereza se na mě podívala s vděčností, Klára posmutněla. Dokážu někdy udělat šťastné obě dvě?
Celý večer jsem přemýšlel, jestli jsem neudělal chybu. Nemohl jsem ale tušit, v jakém stavu Klára bude a nechtěl jsem Lauře zkazit Vánoce.
Rozhodl jsem se, že jí zavolám druhý den. Jenže hovor pokaždé spadl do hlasové schránky.
Že by byla zase na mol?
Nebrala to ale ani druhý den. A pak mi 26.12. odpoledne volalo cizí číslo. Normálně je neberu, ale teď jsem si říkal, že to nebudu pokoušet.

,,Dobrý den, Jste Václav Čermák, manžel Kláry Čermákové?"
V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.
,,Co se stalo?" Vyhrkl jsem.

- Václav

Střízlivé Vánoce

24. prosince 2017 v 23:02
Je Štědrý den a já bych ho nejraději celý prospala. Bohužel vstávám kolem desáté. Je legrační jak relativní jednotkou čas je. Ještě minulý rok jsem vstávala lehce po páté, abych zadělala na Vánočky jejichž vůně by pak ty moje spáče vytáhla z postelí. Co teď asi dělají? Peče jim Vánočku někdo jiný?
Ne, na to nesmím myslet. Odháním myšlenku cizí ženy v mojí kuchyni a rychle vstávám. Podle už pár dní připraveného plánu si dávám studenou sprchu, rychlou snídani a balím tašku do fitka. Hodlám v něm dnes strávit celý den dokud nepadnu.
Musím se vyčerpat do poslední kapky, abych měla sílu dojít jenom do postele a padnout. Vím, že jedině cvičení mi dokáže zaměstnat hlavu natolik, abych nemohla myslet na nic jiného, než na pohyb.
Vcházím do fitka a podle předpokladu v něm nikdo není. V šatnách se rychle převleču a okamžitě mířím na pás. Do uší si dám sluchátka, pustím si playlist s názvem Workout music ze Spotify a po patnáctiminutovém zahřívacím kole si nastavím co možná nejvyšší kopec a nejrychlejší tempo. Mým cílem je vypudit z hlavy všechny vánoční a rodinné myšlenky, které mi problikávají hlavou a napadají mou duši. Po nějaké době jsem úspěšná a myslím jenom na běh. Připadám si jako v nějakém zvláštním tranzu, ale vůbec mi to nevadí.
Najednou se u mě objeví recepční z fitka a posunky mi naznačuje, abych pás vypla. Vyndavám si z uší sluchátka a ukončuji svůj běh. S překvapením ze závěrečné statistiky zjišťuji, že jsem běžela dvě hodiny.

,,Už zavíráte?" Ptám se recepčního, protože nechápu, proč by mě jinak rušil. Nejsem z toho nadšená, schválně jsem na internetu hledala fitko, které má otevřeno celý Štědrý den, ale těžko můžu někomu vyčítat, že chce zavřít dřív, když tu má jediného zákazníka.

,,Ne, ale mám o Vás strach. Tímhle tempem mi tu zkolabujete. Pojďte si aspoň na chvilku odpočinout a napít se."

Napít. Ty ani nevíš, jak strašně ráda bych se zrovna dneska šla někam napít. Zpila bych se do němoty. Pomyslím si a pomalu slézám z pásu. Musím uznat, že něco na slovech recepčního bylo, nohy se mi najednou klepou jako hůlčičky. Jdu k recepci a sedám si na malou barovou stoličku. Recepční napouští do sklenice vodu z kohoutku a rozmíchává v ní nějaký prášek.

,, Co to je?" Ptám se.
,,Nakopávač. Postaví Vás na nohy." Odpovídá mi recepční.
,,Vy se v tom nějak vyznáte?" Ptám se nedůvěřivě.
,,Trochu. Nemusíte se bát." Odpoví a pousměje se. Připadám si hloupě a tak trochu ochutnám. Než ale stihnu říct, že je to překvapivě dobré, rozrazí se dveře a do fitka vrazí hora svalů držící taštičku tvaru jasně napovídajícího, že jejím obsahem bude alkohol.
,,To jsem rád, že jsem tě tu ještě stihnul, kámo!" Zahuláká hora svalů. ,,Hele, tak tady máš... Je to jenom taková maličkost..." Pokračuje hora ve svém monologu, vráží taštičku recepčnímu do rukou a s omluvou, že musí běžet ještě pro kapra rychle opouští fitko.
Recepční vyndavá z taštičky láhev koňaku a vrací se s ní za svůj pultík, kde lahev otevírá.
Pusu mám okamžitě plnou slin, po zádech mi přeběhne mráz a na těle se mi zježí úplně všechny chloupky. Šla jsem do fitka, abych utekla alkoholu a najednou tu přede mnou stojí celá lahev luxusního pití a já mám říct ne?!
Dřív, než se rozmyslím, co vlastně budu dělat, recepční celou lahev vylívá do dřezu.

,,Co to děláte?!" Vykřiknu překvapeně a přemýšlím, jestli je na mě snad už na první pohled poznat, že s tou lahví mám problém.
,,Já napiju." Odpovídá recepční klidně.
,,No a není to škoda?" Odpovídám.
,,Nepít? Myslím, že ani ne." Řekne, a pak se uchechtne. ,,Ne, vím, jak jste to myslela. Víte, já těch lahví dostávám každý rok desítky. Dřív jsem je posílal dál, jenže pak mi došlo, že taková jedna láhev může způsobit hodně neštěstí. Tak už je prostě ničím a říkám si, že tím možná někomu i trochu pomáhám. Pochopím, když tomu vůbec nebudete rozumět."
,, Rozumím tomu." Odpovídám po chvíli a dodávám: ,,Vlastně myslím, že jste mi tím hodně pomohl."
Překvapeně se na mě podívá a já dodávám, že o tom nechci mluvit. Chápe a nevyptává se. Říká mi, že se jmenuje Milan a je místní trenér (takže žádný recepční!). Dnes na něj vyšla služba. Nabízí mi, že si s ním můžu zacvičit. Prý mi dá první lekci zdarma. Přijímám a nakonec spolu dřeme asi tři hodiny. Domů přijíždím úplně vyřízená kolem šesté večer. Kvůli vyčerpání ani nemám sílu se najíst.
Lehám si do postele a na telefonu vytáčím Václavovo číslo. Doufám, že mi dá Laurinku k telefonu. Chci své holčičce popřát hezkého Ježíska a s Václavem se domluvit, kdy se s ní uvidím. Mám pro ni přece dárky.

Telefon vyzvání, ale nikdo ho nezvedá.

- Klára

Žízeň alkoholičky

23. prosince 2017 v 20:10
Když byla moje dcera o pár let mladší, často říkala, že má na něco žízeň.
Nejčastěji měla žízeň na jahodový džus. Nikdy neřekla, že má chuť. Prostě spojila potřebu napít se s touhou po jahodách a víc nad tím ve svých čtyřech letech nepřemýšlela.

Teď se mi to vybavilo, protože mám strašnou žízeň na vodku. Nebo na gin. Nebo na cokoliv, v čem je aspoň trochu alkoholu. Jsem zpocená, nervózní a krk mám sevřený úzkostí. Pro panáka bych vraždila, ale vím, že u jednoho by v mém případě už asi neskončilo. Nevím a nechci to už pokoušet.

Stojím před pokladnou v samoobsluze a na pult pokládám neperlivou vodu. Vytahuju z kabelky peněženku a otvírám kapsičku na drobné. Peněženka mi najednou vypadne z rukou a mince se rozsypou po podlaze. To mi tak chybělo, pomyslím si a vrhám se na zem, abych je všechny sebrala.

,,Tss..." Sykne žena stojící ve frontě za mnou a dost pravděpodobně u toho taky zvedne oči vsloup. Aspoň tak si to představuju zatímco klečím na zemi a sbírám koruny, pětikoruny a další mince do dlaně. Dělám, že jsem nic neslyšela. Ruce se mi klepou a já si v duchu opakuju, že musím zůstat v klidu, ale moc to nezabírá. Cítím, jak jsem rudá a jak mi po zádech stéká pot. Dala bych nevím co za to, abych z téhle situace byla pryč. Hlavou mi jako blesk proletí myšlenka, jak snadné by bylo se na všechno vykašlat a místo vody si koupit něco ostřejšího.
Sice by to nevyřešilo vůbec nic, ale nějaké Tss by mě vůbec nerozhodilo. Všechno by totiž zase na chvíli bylo zabaleno do měkkého závoje celkového utlumení.

,,Děje se Vám něco?" Zeptá se prodavačka a já k ní poníženě vzhlédnu, protože předpokládám, že mluví na mě. Na tu ušmudlanou chudinku, co loví mince po podlaze a absolutně neví, co má odpovědět. Jenže prodavačka si mě vůbec nevšímá a dívá se na elegantně oblečenou ženu, která stojí za mnou a netrpělivě podupává nohou.

,,Prosím?!" Vyštěkne na ni tónem tak ostrým, jako kdyby se jí prodavačka ptala třeba na to, kdy si naposledy vzala čisté spodní prádlo.

,,Myslela jsem, že chcete, abychom se Vás na to zeptali." Odpověděla prodavačka klidně. ,,Proč byste tu jinak jaho husa syčela na tu paní, místo toho, abyste jí pomohla? Udelala bych to sama, ale nesmím od kasy bez toho, abych ji celou zamkla."

,,Už to je!" Vykřikuji jakoby nic, abych prolomila trapnou situaci a vítězoslavně zvedám ruku s mincemi nad hlavu. Pokládám je na pult a konečně si stoupám zpátky na nohy.
Jako poděkování prodavačce nechávám všechny zbylé drobné, které jsem u sebe měla a odcházím z obchodu tak rychle, jak mi to jen jde. Po tvářích mi tečou slzy vděku z toho, že se mě někdo zastal.

Chvíli stojím na chodníku a zhluboka dýchám, abych se uklidnila. Najednou si všimnu, že ona elegantně oblečená dáma z fronty sedí na lavičce pár metrů ode mě a upíjí z láhve švestkového Jelínka.

Odvrácená strana Vánoc, o které se nemluví.

Nejsi lepší než já, pomyslela jsem si při pohledu na ni. Já svou chuť ovládnu. Zvítězím nad tím. Dělám to nejen pro sebe, ale hlavně pro svojí holčičku. Letos to bude poprvé, kdy nebudeme na Vánoce spolu. Nebudu smažit kapra, dělat salát a kontrolovat, jestli správně ozdobila stromeček. Přísahám ale, že tohle smutné poprvé se už nikdy nesmí opakovat.

- Klára