Poslední vzpomínka na Brusel

18. srpna 2017 v 12:50 |  Belgie
Pokud je pravda, že když na někoho myslíte, tak ten člověk škytá, pak mě dnes jeden pařížský muslim původem z Maroka musí proklínat.
Potkala jsem ho jednou večer v baru. Chtěl mi koupit pití, čímž se dost značně odlišoval od většiny mladíků z Bruselu. Teď to asi vypadá, že o mě ty tři měsíce v Bruselu zakopl jenom jeden, výše zmiňovaný, pařížský turista, ale spíš je to tak, že bruselští mladíci jsou tak zhýčkaní a tak zblblí emancipací žen, že to pití prostě nekupují (potvrzuje deset stážistek z deseti).
Ten muslim měl potřebu říct mi, že je muslimem a shledal úlevným, že mi to v sobotu kolem půlnoci, bylo celkem fuk. Většinou prý totiž musí dodávat, že je sice hrdý muslim, ale není terorista, což je vlastně docela smutný a pro něj jistě velmi frustrující.
Povídali jsme si spolu asi hodinku. O tom, proč jsem v Bruselu, o tom, proč do něj jel on a sám, i když má přítelkyni (možná zbytečná poznámka: oba jsme si hned na začátku řekli, že si chceme jen povídat, že ani z jedný strany v tom není milostný záměr).
Říkal mi, že občas takhle sám vyrazí na cesty, aby se pak na svou holku víc těšil. Dlouho to nemohla pochopit a vyčítala mu to - páry přece mají dělat všechno spolu, ne?
Já tomu rozuměla hned. Miluju cestování - všechno je nový - přátelství kultura, jídlo, dokonce i starý památky. Je to úžasný. Jenže jsem zjistila, že jedna věc je na cestování úplně nejlepší - mít se kam vrátit.
V Belgii jsem poznala spoustu úžasných lidí, neuvěřitelné množství míst (těch, do kterých se chci vrátit i těch, která už nechci nikdy vidět) a hlavně hodně sama sebe (to poslední je tak nějak společné pro všechny stážisty, ale dost možná pro všechny cestovatele).
Odjet, znamenalo nechat v Belgii kus srdce, za kterým se vždycky ráda budu vracet.
Momentálně jsem v Holandsku, projela jsem Haag (město míru a spravedlnosti), kde jsem se nadchnula pro ruské kolo nad mořem a lehce zklamala u soudu. Tenhle status píšu z lavičky v Amsterdamu. Už budu muset jít, čekají na mě sýry, kakao a dům Anny Frankové, jestli se teda k tomu všemu přes záplavu cyklistů dostanu.
Byť tu nejsem sama, udělala jsem si dnes jeden den o samotě. Brouzdám se městem, vůbec netuším, kde vlastně jsem a i když jsem skoro bez peněz, strašně si tu samotu užívám.
Cestování o samotě je totiž v mnoha věcech strašně moc fajn. Mít komu napsat, nebo zavolat, když jste v úzkých, vědět, že se máte kam vrátit a že na vás někde čekají, to je pro mě,myslím, na cestování to úplně nejlepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama