Srpen 2017

Cestovatelské eso

24. srpna 2017 v 13:05 Cestování
Jak já nemám ráda ty lidi, co jsou chvíli v zahraničí a po svém návratu dělají, že neumí česky. Říkají věci jako: ,,Jak jen se řekne to slovo? Mně se to teď vybavuje jenom anglicky..." a vy jim pak musíte říct, že měli na mysli auto, knihu, nebo podobnou trivialitu.
Takže když se mi během zastávky v Praze stalo, že jsem číšníkovi během české konverzace při placení řekla good bye a servírce v kavárně merci, připadala jsem si vážně jako kretén. Pořád to ale nemá na to, jak jsem se cítila dnes. Dnes jsem totiž šla do jedné velké, doslova obří, korporace. Takové, kde se musíte při vstupu na recepci registrovat.
Po chvíli od registrace mě přišla vyzvednout jedna paní a zeptala se mě, jestli jsem zaregistrovaná.
Asi jsem jí chtěla odpovědět, že jsem to už udělala, nebo, že jsem se už zaregistrovala. Bůh ví, co se mému, horkem zavařenému mozku, honilo v hlavě. Každopádně jsem paní horlivě sdělila, že jsem se před chvílí udělala.

Zprávy z dáli

21. srpna 2017 v 13:03 Cestování
Při cestování se mi dost často stává jedna věc. Vždycky, když někoho potkám, zeptá se mě ten člověk, odkud jsem a ve chvíli, kdy odpovím, že z Český republiky, zvolá:
,,Oh, Prague! Praha! (Dobře, jeden kluk z Kosova zvolal Bratislava, ale měl takovou radost, že si vzpomněl, až jsem neměla to srdce ho opravit, #sorryjako)
Pak to vážně vždycky pokračuje takhle:
A) I wanna go there!
B) I was there!
Nejdřív jsem myslela, že jde jenom o takový to společenský tlachání. Nechceš urazit, tak prostě řekneš, jak je to někde v malý zemi v Evropě strašně super a v duchu děkuješ učitelce zeměpisu za to, že tě aspoň něco naučila.
Jenže pak jsem zjistila, že mi ti lidi s železnou pravidelností chtějí říct, co se jim líbilo a co by chtěli vidět.
Tak třeba:
,,Ta řeka! A co teprve ty krásný mosty, co přes ní vedou! Zapomněl jsem, jak se t řeka jmenuje. Jak se jmenuje? VLTAVA! No jasně, Vltava... Ta je krásná...."
,,Ve středu jedu do Prahy, hrozně se těším, až ochutnám guláš. Říkám to správně? A k němu pivo, Budvar."
,,Dvoržák."
,,Ježiš ty párty. Na to nezapomenu. To bylo každej den! Tam se snad nikdy nespí. A ty holky, na ty taky nikdy nezapomenu, ty byly snad ještě lépší, než ty párty."
,,Praha? Tam jsem byla, a pak ještě v Brrrrrno. Je to tak? Brrrrno."
,,Největší sranda je, jak hrozně levno u vás je."
,,Na tom strašně starým náměstí s hodinama, tak tam jsem jedl výbornej czech cake."
,,Uvažovali jsme o svatební cestě v Praze. Nakonec to vyhrála Paříž, ale jenom těsně. Do Prahy chceme příští rok."
,,Praha? Tam nikdo nic neřeší! Děláš si, co chceš a to je nejlepší!"
,,Praha, tam chci ještě jednou. Já tam jel když mi bylo osmnáct, ale to jsem tam tehdy jen pil. Bylo to super, jen si z toho skoro nic nepamatuju."
Je super něco takovýho slyšet. Uvědomíte si totiž, že my sice máme pocit, že se o nás říká akorát to, že to chceme táhnout s Putinem, že máme předražené taxíky a zloděje na každým rohu, ale že to je fakt jen náš pocit. Že si nikdo nic takovýho nemyslí, že lidi tu Prahu mají dost rádi.
Naše země si vytvořila velmi dobrý brand a lidi ji chtějí poznat, přijet do ní a co je nejlepší, pak o tom ještě spoustu let vypráví. Řekněte někde, že jste z Česka a otevře vám to dveře. To je věc, kvůli které stojí za to být hrdý, ne každý tohle o své zemi může říct.

Poslední vzpomínka na Brusel

18. srpna 2017 v 12:50 Belgie
Pokud je pravda, že když na někoho myslíte, tak ten člověk škytá, pak mě dnes jeden pařížský muslim původem z Maroka musí proklínat.
Potkala jsem ho jednou večer v baru. Chtěl mi koupit pití, čímž se dost značně odlišoval od většiny mladíků z Bruselu. Teď to asi vypadá, že o mě ty tři měsíce v Bruselu zakopl jenom jeden, výše zmiňovaný, pařížský turista, ale spíš je to tak, že bruselští mladíci jsou tak zhýčkaní a tak zblblí emancipací žen, že to pití prostě nekupují (potvrzuje deset stážistek z deseti).
Ten muslim měl potřebu říct mi, že je muslimem a shledal úlevným, že mi to v sobotu kolem půlnoci, bylo celkem fuk. Většinou prý totiž musí dodávat, že je sice hrdý muslim, ale není terorista, což je vlastně docela smutný a pro něj jistě velmi frustrující.
Povídali jsme si spolu asi hodinku. O tom, proč jsem v Bruselu, o tom, proč do něj jel on a sám, i když má přítelkyni (možná zbytečná poznámka: oba jsme si hned na začátku řekli, že si chceme jen povídat, že ani z jedný strany v tom není milostný záměr).
Říkal mi, že občas takhle sám vyrazí na cesty, aby se pak na svou holku víc těšil. Dlouho to nemohla pochopit a vyčítala mu to - páry přece mají dělat všechno spolu, ne?
Já tomu rozuměla hned. Miluju cestování - všechno je nový - přátelství kultura, jídlo, dokonce i starý památky. Je to úžasný. Jenže jsem zjistila, že jedna věc je na cestování úplně nejlepší - mít se kam vrátit.
V Belgii jsem poznala spoustu úžasných lidí, neuvěřitelné množství míst (těch, do kterých se chci vrátit i těch, která už nechci nikdy vidět) a hlavně hodně sama sebe (to poslední je tak nějak společné pro všechny stážisty, ale dost možná pro všechny cestovatele).
Odjet, znamenalo nechat v Belgii kus srdce, za kterým se vždycky ráda budu vracet.
Momentálně jsem v Holandsku, projela jsem Haag (město míru a spravedlnosti), kde jsem se nadchnula pro ruské kolo nad mořem a lehce zklamala u soudu. Tenhle status píšu z lavičky v Amsterdamu. Už budu muset jít, čekají na mě sýry, kakao a dům Anny Frankové, jestli se teda k tomu všemu přes záplavu cyklistů dostanu.
Byť tu nejsem sama, udělala jsem si dnes jeden den o samotě. Brouzdám se městem, vůbec netuším, kde vlastně jsem a i když jsem skoro bez peněz, strašně si tu samotu užívám.
Cestování o samotě je totiž v mnoha věcech strašně moc fajn. Mít komu napsat, nebo zavolat, když jste v úzkých, vědět, že se máte kam vrátit a že na vás někde čekají, to je pro mě,myslím, na cestování to úplně nejlepší.

Brusel není Belgie!

10. srpna 2017 v 16:04 Belgie
Památnou větu z názvu dnešního příspěvku vyslovil můj šéf poměrně krátce po mém příjezdu. Říkal, že rozhodně nemám promeškat příležitost jet se podívat někam dál, než na PLUX. Plux je zkratka pro Place de Luxembourg, tedy Lucemburské náměstí, kde sídlí Evropský parlament a každý čtvrtek večer se zde konají poměrně opulentní setkání mládeže (asistenti europoslanců tu velmi rádi balamutí dívky tím, že jim díky svému postavení seženou práci, pokud jim ony před tím pomůžou s trochu jiným postavením, nespočet zlomených a ukřivděných kariéristických srdcí na to již napsalo tolik varovných blogů, že ve čtvrtek večer bývá pro asistenty výhodnější vydávat se raději snad i za elektrikáře).
Během svého pobytu v Belgii jsem tak navštívila Brugy, Gent, Charleroi, Mechelen, Antwerpy a Ostende. O žádném ze svých výletů jsem doposud nedala vědět, protože jsem si je chystala na speciální velký příspěvek. Dneska to teda bude na dlouho.

Brugy (Panne):
První můj výlet směrem za Brusel směřoval právě sem. Brugy, označované jako Benátky severu, mi doporučoval kde kdo. Za dopravní prostředek jsme spolu s kamarádkou zvolily vlak, protože pokud je člověku pod 25, má od čtvrtka do neděle zpáteční lístek zdarma. Bohužel prodejce lístků byl idiot a poslal nás na vlak, který nejel přímo, neřekl nám, že se musí přestoupit, a tak jsme po více jak dvou hodinách jízdy dojely do malebného městečka jménem Panne, které je tak blízko moře, že nemít lístek do Brug, zvažovala bych změnu destinace. V Panne měli horskou dráhu, jednu restauraci, obchod a špinavé veřejné záchody za 1,- Euro, ale když musíš, tak musíš, a to i když máš při sezení kolena v umejvadle.

Brugy:
Po příjezdu do Brug (ty se mimochodem francouzsky čtou Brůž) mě čekalo zklamání. Nesrovnávejte nikdy Brugy s Benátkama. Budete čekat víc. Brugy podle mě nejsou Benátky severu (Benátky jsou prostě jenom jedny), říká se jim tak proto, že v roce 1277 do nich dorazila první obchodní flotila z Janova, která zde vytvořila nejdůležitější přístav spojený se Středozemním mořem (o necelých 20 let později zde vznikly první obchodní sklady, které pomohly k rozvoji kapitalismu v celé Evropě). Jako každý město si i tohle prošlo svýma lepšíma a temnějšíma chvilkama (povraždění francouzské armády ve spánku, či - o pár týdnů později- skok hraběnky s koněm ze skal - Šemík je holt jen jeden). Když bylo město téměř na pokraji zkázy, všimli si ho turisti, které tak mají místní (těch je už jen 20.000) dodnes velmi rádi. Jediný problém je, že někdy jim (místním) nemusíte rozumět. Víc než francouzština jim sedí holandština. Často tak třeba nahrazují H písmenem G a ještě ke všemu přidávají Tje (coffee -> kofitje). Docela sranda. Mimochodem, je zde (stále funkční!) škola pro mnichy (mnišská univerzita). Každý rok se do ní přihlašuje docela dost lidí (desítky), protože škola má jméno a místo má atmosféru, většina z nich ale během studia zběhne. Minulý rok školu dokončil jeden člověk.

Gent:
Nedlouho po návštěvě mé kamarádky za mnou z Čech přijel kamarád s kterým jsem jela do Gentu. Opět jsme skončili na nádraží, opět u stejného prodavače lístků. Tentokrát jsme sice dostali přímý lístek, za to však 25x (říkali jsme, že je nám pod 25, takže máme nárok na víkendovou slevu na jízdný). To jsme se u pokladny zapotili.
Gent je známý tím, že do něj imigrují lidi, kteří nemají na drahý a turisticky rušný život v Brugách. To je v pohodě. Co není v pohodě, jsou cyklisti. Jsou všude a jejich hlavním cílem je vás - chodce- zabít nebo aspoň k smrti vystrašit. Neustále vám někdo cinká za zádama (v lepším případě), nebo do vás rovnou vráží (v horším případě). I v Gentu mají speciální nářečí, respektive spíš speciální R, které se dá dost těžko popsat. Místní říkají, že to zní jako žabí kvákání. Jenže u nás žáby R nepoužívají, tak těžko říct.
Mimochodem, uprostřed města je velký středověký hrad. Je moc krásný, ale bezdomovci na něj čůrají, takže dost smrdí.
Přidávám ještě milej historickej fakt z roku 1540 - tehdy chtěla šlechta hanebně zvednout daně. Lidovým trestem za tohle darebáctví byla promenáda šlechty po městě ve spodním prádle s lanem kolem krku (jako připomínka toho, že jestli to udělá ještě jednou, už bude bez milosti oběšena).

Charleroi:
Tohle místo překvapivě není jenom letiště pro nízkonákladový společnosti, ale i město, který se dlouhou dobu právem pyšnilo tituly nejdepresivnější město Evropy a nejnebezpečnější město Belgie. Je to z toho důvodu, že do roku 1980 se zde těžilo černé uhlí (někdy se tak Charleroi říká pays noir - černá země, jiný průvodce ovšem říká, že to není kvůli uhlí, ale kvůli černému kouři z továren) a bylo zde i množství fabrik. Pracovní podmínky zde byly tak otřesné, že místní odmítli pracovat. Nikdo se s nima ale nepáral, dovezla se (prakticky do celé Belgie) levná pracovní síla z Itálie, Turecka a severní Afriky (1946). Poté, co došlo k obří ekologické katastrofě a taky poté, co se uhlí se vytěžilo a továrny zkrachovaly, se z města stalo nepopulární místo duchů. Ovšem pouze do té doby, než někoho s citem pro kšeft napadlo, že opuštěné tovární haly by byly skvělým prostorem pro koncerty všeho druhu. Od minulého roku, kdy Charleroi slavnostně oslavilo 350 let své existence, se tak do města opět pomalu vrací život.

Mechelen:
Je město, kde mají dvě záliby. Tou první je jídlo a pití, druhou je mluvení o jídle a pití. Tohle místo jsem teda prostě nemohla vynechat. Místní si zde vytvořili vlastní slang, který je dokonalým mixem Maročtiny, Holandštiny a Angličtiny. To znamená, že se jazykově nechytíte ani přibližně, protože třeba cigareta (která se všude jinde na světě řekne skoro stejně) je tu guerro. Mechelen je spojen s velmi starou (1687), přesto však stále velmi vtipnou historkou. V noci roku 1687 byl úplněk a velká mlha. Místní se zalekli, že hoří a jali se hasit mlhu. Pak kam na ty blbosti ten Troška chodí…

Antwerpy:
Pokud přijedete do Antwerp vlakem, pak vás jako první ohromí nádraží. Je fakt veliký a velká jeho část je pod zemí. Antverpy jsou známy především jako centrum diamantového průmyslu, možná i z toho důvodu je v nich budova nejstarší finanční burzy na světě (1531). Město má dvě přezdívky: Rubensovo město se mu říká proto, že tu žil malíř Peter Paul Rubens (dodnes má na náměstí velkou sochu), pojmenování Jeruzalém západu si město vysloužilo díky velké židovské komunitě.

Ostende:
Ostende je lázeňské a přístavní město se snad nejdrzejšími racky na světe. Jen si to představte. Koupíte si kornout krevet k obědu, jednu si dáváte do úst, blaženě u toho přivíráte oči, ale kreveta je fuč. Proletěl kolem vás racek a normálně vám ji sebral. Životní zážitek plný děsu. Zatímco Troška se inspiroval v Mechelenu, Hitchcock se stoprocentně našel tady.
Trochu historie: Karel VI. založil Ostendskou obchodní společnost(1722), která směla zakládat zámořské kolonie. Ještě ten samý rok ale musela ukončit svou činnost. Anglie a Nizozemsko považovaly mezinárodní obchod za své výsadní právo a nechtěly v tomto směru připustit žádnou konkurenci. Dodnes ale funguje trajektové spojení mezi Ostende a Anglií jako alternativa nákladní dopravy ke spojení z francouzského Calais do Anglie.