Pořád jen na kolena, na kolena, jé jé jé

13. června 2017 v 9:00 |  Belgie
Minule jsem nakousla téma o odpadcích a asi by bylo fér celou tu ,,kauzu" trochu víc popsat. V celém Bruselu je povinnost třídit odpad. Tato povinnost může být namátkově kontrolována pány popeláři, kteří mají nejen právo prohrabat Vaše smetí, ale také Vám, v případě Vašeho pochybení, mohou udělit pokutu, jejíž nejnižší hranice se pohybuje u částky 75 Euro (necelé 2.000 Kč) a postupně se samozřejmě zvyšuje. Aby Vás mohli chytit, musí nejprve najít důkaz, že plastový kelímek v pytli na papír byl opravdu Váš. Tehdy se z popelářů stanou detektivové a začnou v pytlích opravdu důkladně hledat, co všechno jste vyhodili - dopisní obálka s vaším jménem? Krabička z donáškové restaurace s vaší adresou? Účtenka? Předpis na léky? Hledají zkrátka cokoliv, co vás s tím pytlem nějak spojí. Možná, že časem začnou nosit i kapesní sadu na odhalování DNA jako v kriminálce Las Vegas. S Vaším popelářem tak máte chtě nechtě doslova intimní vztah. Ví o vás totiž víc, než někteří vaši příbuzní. Ví, co jíte, jakou značkou zubní pasty si čistíte zuby, jaké léky berete, dokonce i jakou značku toaletního papíru preferujete. Dvakrát týdně tak máte pocit, že před ním stojíte ve spodním prádle a říkáte mu: ,, Tady jsou moje odpadky, to je to, co mě tak trochu tvoří. To jsem tenhle týden jedla, nosila, tím jsem byla. Prohlédni si to a nalož se mnou, jak uznáš za vhodné. Tady mě zkrátka máš."
Možná přeháním. Možná jsem přecitlivělá na svoje soukromí, ale až příště budete chtít vyhodit něco do koše, vzpomeňte si, že tady s tím může prakticky kdokoliv beztrestně udělat cokoliv a použít to proti vám.
Zoufale tu chybí někdo jako Larry Flint, teda spíš jako jeho advokát. Dovolím si sem napsat část z jeho slavné filmové řeči:

,,Dámy a pánové porotci, dnes jste slyšeli hodně a musíte učinit nějaká rozhodnutí. Ale než to uděláte, je tu něco, co musíte vědět. Nechci vám navrhovat, že se vám má líbit, co Larry Flynt dělá. Mně se nelíbí, co dělá Larry Flynt, ale to, co se mi líbí je skutečnost, že žiji v zemi, kde vy i já můžeme sami za sebe učinit rozhodnutí o tom, co se nám líbí, nebo ne. Mám rád skutečnost, že žiji v zemi, kde si mohu koupit časopis Hustler a přečíst si ho, nebo ho hodit do odpadkového koše, pokud to je místo, o kterém si myslím, že do něj patří."

Další věcí je, že odpadky mají tendenci zapáchat, a proto je nikdo tak nějak nechcete mít doma, ale vyhazujeme je ven. Tady nejsou popelnice (místo popelnic se kupují barevné pytle, které jednak dle barev oddělují tříděný materiál, a taky se jejich nákupem hradí poplatek za svoz odpadu), takže se venku množí pytle nejen ve vývozní dny, ale prakticky pořád a že jich je (naplno se to projevilo poslední dny, kdy teploty atakují třicet stupňů a veškerý odpad tak hnije dva dny na chodnících, než hod někdo odveze)! Představte si, hned mě napadlo, že by se tu mohlo dařit těm zvířátkům, které do Evropy zavlekly Černou smrt (jeden z nejhorších morů v dějinách) a taky, že jo! Krysy v parcích, krysy v barech, krysy kam se podíváš. Kromě nich tu taky žije hodně koček. Je tu tolik koček, kolik v Praze psů (psů je to oproti tomu hodně málo). Asi je to podvědomá snaha lidí bránit se těm hlodavcům. Dost často se tu taky objevují zoufalé letáčky s textem o tom, že se tu někomu ztratila kočka a on ji hledá. Někdy je asi v boji na život a na smrt krysa bohužel silnější.
Abych přišla na jiné myšlenky, rozhodla jsem se jít ke kadeřníkovi. Je to tu kupodivu (na rozdíl od jídla) stejně drahé, nebo možná ještě trochu levnější, než v Praze. Můj kadeřník uměl perfektně francouzsky i anglicky a samozřejmě si všiml, že já jazykově trochu kulhám. Ptal se mě, odkud jsem. Řekla jsem, že z Čech a že to je ta země vedle Německa. Bývalé Československo. Čechy neznal, ale říkal, že v Německu má dost příbuzných. Je totiž původem ze Sýrie a v Bruselu žije tři roky. Trochu měl legraci z toho, jak chci mluvit, ale nejde mi to. Aspoň se mě snažil povzbudit tím, že mám fakt dobrý přízvuk. Jeho kolega věděl, kde jsou Čechy, protože má rád fotbal a zná Petra Čecha. Brusel je pravděpodobně jedno z nejmultikulturnějších míst v Evropě. Je tu přes jeden milion přistěhovalců, každý třetí přistěhovalec je ze zahraničí. Nejčastější mužské jméno zde je Mohamed, ženské Maria. Přesto je úžasné, že tu spolu lidi opravdu dobře vycházejí. Nejlépe je to vidět na dětech, které si spolu každý den hrají v parku a vůbec nic neřeší. Tohle je jedna z věcí, která se mi tu opravdu líbí. Nikdo na vás nekouká blbě, že nerozumíte, nebo že mluvíte tak špatně, až nikdo nerozumí Vám. Všichni jsou milí, snaží se vám pomoci. Bohužel daň za tuto přívětivost je poměrně tvrdá. Mluvím o teroristických útocích, které se tu odehrály před rokem a které jsou v lidech stále velmi silně zakořeněné. 22.3.2016 vybuchly dvě bomby na letišti a jedna ve stanici metra, která je přímo u institucí EU. Lidé viděli umírat své kolegy a v panice se snažili dovolat svým rodinám, aby jim oznámili, že jsou v pořádku a dozvěděli se, zda jsou na tom ostatní stejně. To bohužel nešlo. Z obavy před tím, aby se teroristé mezi sebou nemohli zkontaktovat, byly vypnuty veškeré sítě mobilních operátorů. Nefungovalo vůbec nic, že se něco děje tak mnozí lidé poznali ze zvuků houkajících záchranek, hasičských aut a policie. V té době byla v Bruselu tak napjatá atmosféra, že policejní orgány musely hlídat místní mešity, jelikož se bály odvetných útoků. Dodnes je v lidech strach. Obzvláště, když se v některé z budov EU spustí alarm a pracovníci jsou upozorňováni na to, aby se nezdržovali ve skupinkách, jelikož skupinky jsou terče. Samozřejmě, že to nikdo nedodržuje, vždyť i zvířata se v tlupách a smečkách cítí silnější.
Ale změňme téma.
V pátek večer jsem se rozhodla jít na procházku. Další věcí, kterou na Bruselu mám moc ráda je, že tu jsou široké prostorné chodníky, ještě širší (fungl nové!) silnice a pomineme-li ty odpadky ( J ), tak je město celkově velmi upravené (žádní sprejeři, apod.). Zhruba ve 20:00 jsem procházela kolem Komise, přibrzdilo u mě rychle projíždějící auto a skupinka Arabů se mě poměrně oplzle ptala, jestli nechci s něčím pomoct. Zapadla jsem do nejbližší hospody, abych se jich zbavila, ale stejně jsem se cítila poměrně nepříjemně. Fakt jsem dokonce na chvilku přemýšlela, jestli šaty ke kolenům a zapnutá koženková bunda neodhalujou nějak moc a jestli jsem je třeba nakonec nějak neprovokovala já. Připadala jsem si opravdu nepříjemně, provinile, špatně, ale jedno pravé bruselské pivo mi poměrně rychle zlepšilo náladu. U baru jsem se potkala s Margot. Asi sedmdesátiletou Skotkou, která si vyjela do Bruselu s kamarádkou na výlet. Margot mě nejdřív zaujala perfektní manikúrou, hned potom ovšem tím, že si dávala na Facebook check in (jde o oznámení, kde se právě nacházíte), aby všechny kamarádky věděly, že v pátek večer nesedí doma, ale šla na víno (mimochodem, to první, co jí číšník nalil, odmítla a požádala ho, aby ji přinesl jinou značku, protože to, co jí nalil sice bylo dobré, ale neměla na něj chuť). Margot mě úplně dostala. Udělaly jsme si spolu fotku. Pak mi ukázala svou svatební fotografii a poslední společnou fotografii s manželem před tím, než zemřel. Všechny ty fotky měla nahrané v mobilu, aby je měla stále při sobě.
Když jsem už byla na půli cesty domů, měla jsem pocit, že slyším Schelingerovu písničku Jahody Mražený. Říkala jsem si, jestli je opravdu možný, aby belgický pivo bylo takhle strašně silný, a tak jsem následovala povědomá slova až do další hospody, kde jsem už ale na sto procent slyšela Táhněte do háje, všichni pryč. Chtěl jsem jít do ráje a nemám klíč. Pořád jen na kolena, na kolena, jé jé jé. Ani si nedovedete představit, jakou radost člověku v cizině může udělat, když naprosto neplánovaně v deset večer narazí na akci s názvem Český večer.
Brusel se snaží jít EU příkladem v tom, jak se má správně žít. Kromě recyklace se tu řeší doprava. Město totiž trpí setrvalou zácpou a snaží se tak stát prvním evropským městem bez aut. Člověk si říká, jak je možný, že je tu takový provoz (oficiálně je to nejucpanější město Evropy, tak si to dokážete představit). Víte, možná ani nejde o počet aut, ale o to, jaká je dopravní politika. Jeden příklad za všechny: Byl tu jeden tunel, hodně starý, hodně využívaný. Ten tunel potřeboval opravit. I přijeli dělníci, tunel zavřeli, do něčeho hodně špatně bouchli a zjistili, že by se hodilo mít plány toho tunelu a nedělat to všechno poslepu. Když je začali hledat, zjistili, že plány nejsou, že je sežraly myši. Znáte tu písničku Lojza a Líza? Tak takhle nějak se tu opravuje tunel už několik let. Hlavní dopravní tepna je zkrátka pryč. Nemáme prý ale věšet hlavu a věřit! Jednou se to určitě doopraví. Mezi tím by bylo fajn, kdybyste se snažili chodit pěšky a když to jinak nejde, tak třeba na kole (mimochodem zmateně kličkující cyklista uprostřed totálně ucpané silnice je takový místní kolorit).
Zatímco Brusel řeší ekologii a zácpu, EU řeší stravu. V jídelně máme takové cedulky, kde je u každého jídla napsáno, co zdravého v něm máte. Kolik energie díky tomu, že se nabaštíte získáte, jaké si dáte vitamínky, kolik je z toho všeho bílkovin, vlákniny a proteinů a jak pak budete šťastní a plní energie a práce vám půjde od ruky úplně sama. Mám z toho vždycky hrozně dobrý pocit, když to studuju. Většina lidí ve frontě mě už asi ale nesnáší. Jsem totiž absolutně jediná, kdo to čte. Poslední dobou se tu ale začalo vařit tak zdravě, až to nezachránily ani dezerty a musela jsem se vydat do města na něco opravdu… No, přiznejme si to - zdravá strava je sice fajn, ale kdo to má pořád jíst. Víte, říká se, že Belgie je město piva a pralinek. Povím Vám na závěr dnešního dlouhého povídání jedno malé tajemství - Brusel je město hranolků. Existují tu přímo specializované hranolkárny a upřímně - vsadím se s Váma o bruselský pivo, že lepší jste v životě nejedli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GVKB GVKB | E-mail | Web | 13. června 2017 v 9:25 | Reagovat

Vše se točí kolem toho na co myslíme

Pokud statisticky rozebereme to, co lidi zde nejvíce zajímá, dospějeme k tomu, že se zde vše točí okolo inteligence, proč lidi mají s inteligencí problémy, se kterými si neumí poradit? Problém je v tom že každá inteligence se na něco specializuje, univerzální inteligence je utopie, někdo je inteligentní na cizí jazyky a jiný je inteligentní na programování. Lidi nemají čas a chuť se na něco specializovat a tak chybují, nejvíce to je vidět u lásky a sexu, každý si myslí, že rozumí tomu co je to láska a sex, když narazí na problémy tak si nepřizná svoje chyby. Inteligence je schopnost se učit novému, tato schopnost se rozvíjí díky práci v nějaké specializaci.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 13. června 2017 v 11:29 | Reagovat

Nejdřív mi přišel článek na čtení v mobilu a v práci moc dlouhý, ale díky za něj. Vtipný a hlavně zajímavý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama