Můj život v Bruselu

5. června 2017 v 13:35 |  Belgie
Všechno to začalo e-mailem s nabídkou stáže, který mi jedno březnové dopoledne zaslali ze školy. Šlo o tříměsíční pracovní pobyt v zahraničí (Brusel), v době zkouškového. Dost sebevražedný podnik na to, abych dostala chuť se na něj přihlásit.
Jak to tak bývá, odpověděli mi pár dní potom, co jsem si řekla, že už určitě vybrali někoho jiného a celou věc pustila z hlavy.
Následně, na osobní schůzce s organizátorem celé akce, jsem asi zapůsobila, protože mi řekl, že by byl rád abych místo přijala.
Můj budoucí šéf byl upřímný. Sdělil mi, že můj pracovní den bude začínat v 9:00 tím, že si udělám kafe. Tím si mě (milovnici kávy, dortů a psů) získal.
Když jsme se po vzájemné ,,oťukávací" schůzce loučili, prohlédl si mě od hlavy k patě a povídá: ,,Víte, já to tedy říkám i chlapcům, ale pro dívky to platí speciálně, že není vhodné, aby z bezpečnostních důvodů chodily do určitých čtvrtí. Já vám to pak zaškrtnu na mapě, abyste věděla... Pepřák máte? Kupte si ho."
Paráda.
Těžko jsem mu mohla vysvětlovat, že je větší pravděpodobnost, že bych tím sprejem v panice spíš zasáhla sebe, než násilníka. Rozhodla jsem se koupit si píšťalku. Ta i Kate Winslet v Titanicu zachránila život. Myslím, že na píšťalku preventivně pískající Češku bruselské potemnělé uličky ještě nezažily.
Překvapivě největším oříškem před cestou byl podpis smlouvy o stáži s univerzitou a hlavně zřízení bankovního konta se smlouvou spojeného. V rámci stáže se totiž poskytuje symbolický grant. Ten ale může být poukázán pouze na účet u Komerční banky. Přes to nejede vlak. To, že mám jinou banku je můj problém.
No, nejen můj. Starosti to udělalo mému bankovnímu poradci.
Dva metry vysoký, statný zaměstnanec banky upoutal už tím ,že mu při chůzi v kapse od obleku strašně hlasitě cinkaly mince. Dle svých slov byl specialista na hypotéky, nikoliv na Erasmus. Ten uzavíral poprvé před 3/4 rokem a od té doby se zařekl, že už nic podobného dělat nebude, nikdy.
Člověk míní...
Dal mi (v pátek) podepsat pár papírů a zeptal se mě kolik u sebe mám peněz. Když zjistil, že i po vysypání peněženky a obrácení všech kapes nedám dohromady víc než 252,-, řekl, ať přijdu v pondělí s nějakou částkou, která pokryje míň, než pojištění Merlin (kdo ta jména vymýšlí?).
Následně usrkl ze svého hrdinského hrnečku pro extra sílu s kreslenou postavou Supermana (přísahám, bylo to tam napsaný) a vrátil se k hypotékám. Přišla jsem tedy v pondělí, a pak ještě jednou ve středu. Celkem jsem podepsala 28 (!) dokumentů. Jmenovitě šlo o: smlouvu o debetní kartě, smlouvy o účtech, dodatky ke smlouvám, smlouvy o službách, prohlášení o daňovém rezidentství, marketingový souhlas, marketingový souhlas pro následující rok, informační přehledy, smlouvy o certifikátu, souhlas se zpracováním osobních údajů a několik dalších potvrzení.
Jestli vám z toho nejde hlava kolem, tak mně teda šla.
Co se týče školy, stihla jsem si uzavřít jeden předmět a složit jeden zápočet. Kvůli zbytku se budu vracet vždy na pár dní v průběhu května a června.
A teď k cestě: objednat si letenku bylo tak jednoduché, že mě do chvíle, než jsem seděla v letadle, přepadala ta nepříjemná myšlenka, že je něco špatně. Něco jako když vlak vyjede v Plzni z nádraží a vy zjistíte, že místo do Prahy jedete do Domažlic (nebo kam jsem to tehdy omylem jela). Letenka byla v pohodě, ale letiště bylo 50 km za Bruselem a kdybych den předem svého nového šéfa nevolala, pravděpodobně bych se nedozvěděla, že došlo ke změně a na letišti mě nikdo nevyzvedne.
Čekala mě teda cesta shuttle busem do centra. Ten mi sice před nosem ujel, ale pak se stal zázrak. Autobus zastavil, vystoupil z něj řidič (černoch), uložil mi kufr a za zvuků písně Georgia on my mind od Raye Charlese jsme se vydali vstříc Bruselu (Charles, kterému soud doživotně zakázal vystupování v Georgii za zrušení koncertu před rasově segregovaným publikem, se dočkal od Georgie veřejné omluvy a jeho verze písně Georgia on my mind je v Georgii oficiální státní hymnou - proto jsem zdůrazňovala, že šlo o černocha). Shuttle bus mě vyklopil kdesi na vlakovém nádraží, kde už jsem rezignovala a objednala si Uber. Takhle bezva služba kupodivu funguje i v Bruselu a v dešti, v cizím prostředí, může člověku s kufrem, baťohem a kabelkou narvanými k prasknutí docela vytrhnout trn z paty.
No jo, to bych ale musela ještě dokázat přesně říct, kde vlastně chci vyzvednout. Řidič mě naháněl snad 20 minut, pak jsme se vzájemně omlouvali, že jsme se tak dlouho hledali a všechno dobře dopadlo. Já na něj mluvila špatnou francouzštinou (protože mi řekl, že moc neumí anglicky), on na mě o trochu horší angličtinou (protože jsem mu řekla, že já zase neumím francouzsky), ale i tak jsme se domluvili. Povídám vám, že Uber je jeden z nejlepších výdobytků moderní doby. A tomu řidiči jsem fakt vděčná, že se na mě nevykašlal a obětavě mě za pomocí aplikace a telefonu hledal.
Dům, ve kterém bydlím, vypadá jako z nějakého dílu Hercula Poirota. Je velmi starý a celý oložený tmavým dřevem. Můj pokoj je až úplně nahoře v podkroví. Je malinký, útulný a je k němu i malá koupelnička.
Vybalila jsem si a hned se vrhla do pracovního procesu, aspoň na chvilku jsem tak nemohla myslet na tu věčnou otázku, která mě pořád straší a která se týká toho, jestli to tu vůbec ty tři měsíce zvládnu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 D D | Web | 5. června 2017 v 14:03 | Reagovat

Připomíná mi to papírová s úřady kvůli koupi domu.

2 Eliss Eliss | Web | 5. června 2017 v 14:28 | Reagovat

Hlavně že jsi dojela v pořádku, přeji ať se v práci moc daří!

3 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 5. června 2017 v 17:00 | Reagovat

určitě to zvládneš:-) bude to parádní zkušenost...z tvého popisu to zní fakt lákavě:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama