Můj první týden života v Bruselu

8. června 2017 v 9:26 |  Belgie
Pokud se nepletu, naposledy jsem skončila tím, jak jsem se dostala do svého nového domova - staré čtyřpatrové vilky halového typu, která je kompletně celá obložená tmavým dřevem. Přesně jako z filmů o detektivovi Herculu Poirotovi.
Hned potom, co jsem si vybalila (to šlo překvapivě mnohem snadněji, než to všechno do toho kufru nacpat), sešla jsem dvě patra, přišla do kanceláře a vrhla se do práce. Můj Šéf (jak ho tady budu oslovovat) mi hned dal první úkol a to zařídit si kartičku na oběd. Ta kartička člověka vpustí do mnoha míst Unie, ale my ji využíváme hlavně na obědy. Podotkl, že si myslí, že za hodinku budu zpátky. No, trvalo mi to i s mapou, kterou mi dal, dvě hodiny. Po nich mě Šéf zcela náhodou našel zmateně stát před dvěma naprosto stejnýma uličkama, když šel na oběd. Na druhou stranu musím říct, že jsem to nezdržovala jenom já a můj orientační (ne)smysl, ale taky trochu úředníci. Nejdřív mi pořád tvrdili, že jsem z Jižních Čech, pak mi vytiskli kartičku a zkazili mi na ní jméno,takže ji tiskli znovu, no byla to anabáze. Musím vám říct, že pak už jsem ani neměla sílu snažit se nějak reklamovat tu strašnou fotku, kterou mi na tu kartičku udělali. Je to fakt peklo, opravdový, nepřeháním. Vypadám tam jak chovanec ústavu pro choromyslné na útěku. No, nic.
Od té doby jsem naštěstí na žádný úřad nemusela a většina dní tu probíhá prakticky stejně. Snažím se vstávat hodně brzo ráno, abych se stihla před odchodem do práce ještě něco naučit do školy. Nebudu nic zastírat, někdy je člověk úspěšnější, jindy ne, ale chci před sebou mít čisté svědomí. Do kanceláře to mám, jak už jsem zmínila, skandálně daleko. Sejít ty schody dolů mi trvá asi třicet vteřin. Dopoledne většinou hledám novinky z oblasti regionální politiky a to jak na oficiálních (unijních), tak neoficiálních stránkách, pak z toho dělám výcuc a ten posílám Šéfovi, aby neztratil přehled, co je kde nového a co se případně musí řešit. Nejvíc se zajímáme o činnost Výboru regionů, železniční balíčky, silniční balíčky, prostě věci, o kterých mám přehled a strašně mě zajímají, protože je to taková věc, kterou spolu holky běžně probírají u kafe. Naštěstí existuje google a Šéf má velkou trpělivost (ono na tom je asi většina stážistů ze začátku podobně). Ne, fakt mám štěstí na lidi, ten člověk je hrozně moc hodnej a slušnej.
Na oběd chodíme do unijní kantýny. Je to v jedné z budov Komise a výborně tam vaří.
Na výběr je minimálně za tří jídel, z toho vždy je jedno vegetariánský a druhý ryba. Kdyby vám to nestačilo, můžete si vybrat něco jinýho z pultu s teplým jídlem (třeba mini hamburgery) nebo saláty. Kromě toho je tu speciální oddělení, které soukromě nazývám cukrárna. Jsou to ledničky plné dezertů - koláčky, pudinky, co hrdlo ráčí.
Vypadá to vlastně trochu jako jídelna v Ikee, ale asi dvakrát tak velká a třikrát tak dobrá, chutná to fakt jako domácí kuchyně. Má to jedinou drobnou nevýhodu - to jídlo samozřejmě není zadarmo. Když se nerozšoupnete, platíte něco přes 7 Euro (jídlo + voda nebo jídlo + dezert). Když si to přepočtete, moc výhodný se to nezdá, ale je nutno říct, že tady je všude jinde denní meníčko v průměru za 13 Eur, to už pak je docela znát.
Odpoledne se většinou dělá nějaká konkrétnější práce - buď jde o administrativní přípravu nějaké akce, psaní zpráv, překlady, občas můžu jako doprovod jít na nějakou schůzku a psát z ní poznámky (například teď se za ČR připravuje Street party), atd. Oficiální pracovní dobu tu mám od 9 do 4, s tím, že ale ve 4 jsme snad nikdy neskončili. Většinou se pracuje zhruba do pěti, někdy, když se pořádá nějaká společenská akce, tak až do pozdních nočních hodin (vše se musí připravit, pak zase uklidit). Benefitem je to, že mám šanci poznat spoustu zajímavých lidí ze všech možných odvětví.
Po práci se snažím chodit aspoň na hodinu denně ven. Mám ráda místní park, jmenuje se Cinquantenaire (v překladu asi něco jako Padesátníků) a od mého domova je asi deset minut pěšky. Cinquantenaire leží v centru města, zabírá plochu asi jako Vyšehrad a je to jedno z mála míst, kam můžou chodit i pejskaři, což mi vyhovuje, protože mám psí splín. Občas se v parku snažím učit, ale faktem je, že jsem většinou už unavená, tak to moc nejde.
Park, jehož dominantou jsou jednak kulturní památky, a pak mešita spojená s muslimským kulturním centrem, je mixem národností. Čechy jsem zde zatím nepotkala, ale předpokládám, že jde jen o otázku času. Jinak totiž není výjimkou jít po chodníku a slyšet češtinu, nebo ještě častěji slovenštinu. Místní mají Čechy i Slováky rádi, ale občas si nás pletou s Poláky (ty moc nemusí), je teda výhodnější vždycky mezi řečí nenápadně říct, že jste Češka z Česka a nechat je, aby vás opravili, že jste Čechoslovenka. Československo znají všichni a jakákoliv změna lidi evidentně i po skoro čtvrt století mate. A když už jsme u toho, co je výhodnější, rozhodně se vyplatí snažit se mluvit francouzsky. Ono upřímně v reálu to dopadá tak, že se dorozumíváte takovou frangličtinou (větu odvážně začnete špatnou francouzštinou a dokončíte ji špatnou angličtinou), ale oni to fakt kvitují. Mají pochopení a hlavně už jsou tak nějak zvyklí (a mají radost, že se snažíte, takže jsou pak milejší). Občas to sice vede k humorným nedorozuměním (o nich někdy příště), ale vždycky to dobře dopadne.
Ještě si tak vybavuju, že jsem minule psala, že vám napíšu o tom, co je ta jedna věc, kvůli které bych v Bruselu nikdy v životě žít nemohla - je to systém nakládání s odpadky. Jedna věc je, že se tu musí pod pohružkou pokuty povinně třídit odpad (považuju to trochu za buzeraci, protože městské koše jsou pouze jednoho typu, takže ve městě se netřídí a celý ten státní ekologický aktivismus tak dost kulhá), druhá, která mě ale doteď rozčiluje je ta, že chodí namátkové kontroly, které vám mohou odpadky zkontrolovat. Normálně tak teda otevřou ty vyhozené odpadkové pytle, hrabou se v nich a zkoumají vaše smetí. Jestli tohle už není zásah do soukromí, tak nevím. Řeknu vám, žít tu, tak bych snad založila nějakou odpadkovou asociaci, jak mě to rozčiluje. Vymezila jsem se proti tomu (proti kontrolám, ne proti třídění) hned první den, ale dozvěděla jsem se jen to, že kdo nemá co skrývat, nemusí se bát. To mě rozčílilo snad ještě víc. Vím, že vám to asi připadá směšné, ale pro mě jsou ty odpadky opravdu téma, takže se k nim ještě vrátím i v příštím povídání na téma Lesk a bída Bruselu.
Zatim čau!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 8. června 2017 v 11:25 | Reagovat

Článek je krásně čtivý, zážitky velmi zajímavé a tvůj život rozhodně ne nudný. Velmi mne bavilo, tvá slova číst. Líbí se mi tvůj sarkasmus v pár okamžicích

2 Eliss Eliss | Web | 8. června 2017 v 11:40 | Reagovat

Já bych to asi nezvládla uchytit se někde v cizině, přeji ti hodně štěstí :-)

3 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 8. června 2017 v 13:00 | Reagovat

opravdu zajímavé čtení:-) těším se na další pokračování

4 Anna Anna | 9. června 2017 v 9:14 | Reagovat

[1]: Děkuji, to mě moc moc potěšilo a zlepšilo mi to celý dnešní den!

[2]: Určitě zvládla! Nejtěžší je se rozhoupat :).

[3]: Děkuji! Já taky! :-)

5 rolling sky rolling sky | E-mail | Web | 10. června 2017 v 11:48 | Reagovat

You have gone through many things in Brussels, remember to make it become your experience.

6 padesatka padesatka | E-mail | Web | 13. června 2017 v 12:23 | Reagovat

Milá Anno,
jsem ráda, že sis vybrala tak jednoduché jméno blogu. Občas najdu zajímavý blog, ale zapomenou jméno...Dvě deci si fakt budu pamatovat...:)

7 Anna Anna | 13. června 2017 v 20:12 | Reagovat
8 Anna Anna | 13. června 2017 v 20:13 | Reagovat

[6]: Díky! To mě potěšilo!!! Snad sem budeš chodit ráda! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama