Jak jsem se ztratila na soudě v Bruselu

17. června 2017 v 17:58 |  Belgie
Motto: ,,Trocha lidskosti újmu nezpůsobí."
- Nápis ze záchodové kabinky v Justičním paláci v Bruselu.


V uplynulém týdnu pro mě v Bruselu dominovaly dva zážitky,prvním byla návštěva Justičního paláce, druhým cesta domů.
Ale nejprve k paláci. Jde o budovu z roku 1883, které dominuje jak obrovská zlatá kupole, tak lešení, které je na budově tak dlouho, až má prý samo o sobě historickou hodnotu. Nebo ji možná spíš mělo to původní lešení, které se před několika lety muselo z bezpečnostních důvodů vyměnit za novější.
Palác je obrovský. A když říkám obrovský, tak tím myslím, že pojme snad všechny soudy prvního stupně, plus odvolací instance. Je dokonce tak velký, až jsem se v něm ztratila (namátkově jsem totiž zkusila, jestli mě tam pustěj, když nasadím právnickej výraz a ono to vyšlo), což mi, přiznám se, zprvu přišlo legrační (jak se někdo v téměř 25 letech může ztratit! Na soudě!). Bylo to vtipný přesně do doby, než jsem si uvědomila, že v pátek v pět odpoledne nikdo na soudě není, že každá (ale úplně každá!) chodba, do který jsem vlezla se dělí na dvě další (a ideálně je v každý z nich ještě jeden stařičkej výtah, kterej varianty cesty vlevo, vpravo a zpátky, rozšiřuje ještě o nahoru a dolů), začala mě strašně tlačit bota a ještě ke všemu jsem celkem akutně potřebovala na záchod. To poslední jsem zdárně vyřešila jako první.

Zcela soukromě: pokud do té doby v mém osobním srovnávání Justičního paláce (JP) a Justičního areálu Na Míčánkách, kde jsem určitou dobu pracovala, vyhrával JP (všechno původní, mramorový a důstojný, jednačky vypadající jako malé kaple), tak na záchodech s drtivou přesilou vyhrály Míčánky. Zatímco z JP na člověka dýchla historie, pokora, váženost a úcta, nechtějte, abych vám popisovala, co na mě dýchlo z těch toalet (jo, přesně to). Bylo to tak strašný trauma, že bych o něm normálně ani nepsala, kdybych v jedný z kabinek neobjevila nápis, který se mi líbil tak moc, že jsem ho použila jako motto pro tento mail. Člověk nikdy neví, co zajímavého může potkat i v místech největší hrůzy.

Z jedné náhodně umístěné cedulky jsem později zjistila, že palác se zavírá každý den v osm. Když jsem objevila hodiny, které mi tvrdily, že je půl osmé, trochu jsem začala panikařit (kde se vzaly, tu se vzaly, najednou v mé hlavě byly zcela zcestné myšlenky typu nikdo nikde, umřu tu do pondělí hlady a sežerou mě vyžraný odpadkový krysy). Lehce mě uklidnilo, když jsem po chvilce našla další hodiny, které pro změnu ukazovaly tři čtvrtě na dvě. Hodin jsem potkala ještě několik a čas ukazovaly pokaždé jiný a při bližším zkoumání jsem zjistila, že všechny dohromady stály. Východ ale pořád nikde (až na jeden, na řetězy zamčenej). Nakonec mě zachránila a vysvobodila mladá paní, která kupodivu neznala slovo exit, ale já si naštěstí vzpomněla na sortie (východ francouzsky).
Jsem rozhodnutá se tam vrátit a přijít jako veřejnost na jednání. Asi se ale předem objednám a poprosím je o mapu nebo doprovod justiční stráže, jen pro jistotu.
Druhým zážitkem uplynulého týdne byla cesta domů. Potřebovala jsem si v Plzni vyřešit nějaké studijní povinnosti, takže jsem objednala letenku a začala se řídit takovou tou psychologickou poučkou, kdy si uvědomíte, co nejhoršího se vám může stát, zjistíte, že to není tak šílený a tím se uklidníte.

Musím říct, že to na mě tak úplně nezabralo.

Nabyla jsem totiž přesvědčení, že mi letadlo určitě uletí, já přijdu o peníze a samozřejmě se nedostanu do školy včas, abych stihla ranní zápočet a odpolední zkoušku. Člověk by řekl, že nejhorší situace, která by mě mohla napadnout, by byla havárie letadla, ale jak je vidno, během zkouškového člověk myslí jinak. Vzhledem k tomu, že se mi o nestihnutém letu pár dní už i zdálo (ta psycho poučka je vážně k ničemu), tak jsem v den odletu celá vystresovaná vstávala uprostřed noci a byla tak na letišti dokonce o dvě hodiny dřív. Celý zbytek dne jsem pak byla samozřejmě naprosto nepoužitelná, ale všechno dobře dopadlo a to je hlavní.

Když jsem se pak trochu oklepala, začala jsem srovnávat. Já hrozně nemám ráda, když je někdo pár dní pryč, a pak říká, jak je v zahraničí líp, takže mě to porovnávání trochu štvalo, ale nemohla jsem si pomoct.

Takže: ta svoboda, když něco vyhodíte do odpadků a máte prakticky jistotu, že to v nich zůstane, bez toho, aniž by to někdo kontroloval, je prostě úžasná :))) (já vím, že bych mohla třeba napsat, že celý Brusel má fungl nové a prostorné silnice, na kterých se teda kvůli cyklopolitoce do pár let bude jezdit jen na kolech, ale nechci Čechy hanit, mám je ráda).

Tak zase za týden!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 20. června 2017 v 11:46 | Reagovat

Tebe ty odpadky furt berou, cooo...?! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama