Červen 2017

Náhodná setkání

29. června 2017 v 10:21 Belgie
Dostala jsem volno v práci a rozhodla jsem se vyrazit ven. Bylo tak brzo, že i běžci si teprve dělali své ranní smoothie a oblékali sportovní úbory, takže byl všude klid.
Po pár kilometrech chůze jsem dorazila k jedné ze ,,svých" kaváren. Objednala jsem si tekutou dobrotu a čekala, až mi ji přinesou. Barista a číšník v jedné osobě mi na moje ,,merci" řekl ,,enjoy" a šel obsluhovat další paní, která seděla asi pět metrů ode mě, a skoro to znělo, jako by spolu mluvili česky? Celou dobu, kdy jsem upíjela kávu se šlehačkou a čokoládovými bonbónky mi to vrtalo hlavou, až jsem se při odchodu osmělila a zeptala se: ,,Sorry, sir, are you Czech?". Odpověděl ,,Yes?" a já nadšeně vyhrkla:,,Já taky!!!". Bylo to spontánní a velmi milé.
Ten člověk v Bruselu se svou partnerkou žije už dva roky, v mapě mi označil všechna místa, kam mám zajít na kávu/brunch/palačinky/wafle a řekl mi, ať se ještě někdy zastavím, protože si teď v rychlosti určitě nevybavil všechno. Zeptala jsem se, jestli si se mnou udělá fotku na Instagram a jestli ho na fotce mohu označit (trochu vyčůraně jsem na něj chtěla kontakt, abych ho mohla prosit o další tipy kam jít, co vidět a čemu se vyhnout- počítám, že do týdne bude litovat, že mi ten kontakt na sebe kdy dal). Ke své smůle souhlasil a řekl mi svou instagramovou přezdívku, abych ho podle ní našla (byla prakticky stejná jako jeho jméno), když se mě pak zeptal: ,,A ty se jmenuješ jak?" asi chtěl slyšet něco jiného než:,,Češka v Bruselu!", což je název mého instagramového účtu…
Ona kavárna byla jenom kousek od Justičního paláce. Mapa v telefonu mi říkala, že abych se dostala k dalším památkám, musím jít směrem k paláci a od něj jít určitou ulicí. Obešla jsem palác kolem dokola (dle krokoměru měl tenhle justiční okruh rovný kilometr - ráda bych připomněla, že palác leží na 26.000 m2, jde o největší stavbu zbudovanou pro účely soudní moci na světě a není žádná ostuda se v něm ztratit! J), ale ulice nikde. Čert aby ty mapy vzal! Šla jsem celou trasu znovu a objevila uzoučký můstek, který mě dovedl až k výtahu. Vlezla jsem do něj a svezla se z jediné neobydlené strany kopce pokrytého domečky a soudní budovou až pod něj, kde už uličky z mapy měly reálnou podobu. Byla jsem nadšená. Místo toho, aby člověk chodil do kopce a z kopce, použije výtah! No, který jiný národ tohle má? Geniální!
Nejednou vidím, že z jednoho průchodu jako mravenci vylézají lidi s identickými dřevěnými bedýnkami, které si chrání jako ten největší poklad. V průchodu byl biomarket. Lidi kupovali pečivo, ovoce, zeleninu, kávu, čaje, sýry a zcela odevzdaně stáli v několikametrových frontách. Nádherně to tam vonělo a vypadalo to úplně přesně jako záběry na trhy z těch pořadů Jamieho Olivera (už se vám sbíhají sliny?). Z biomarketu jsem se (omylem) dostala na bleší trhy. Plocha velikosti ½ nejznámějšího náměstí v Plzni byla pokrytá krámy nejrůznějšího druhu - kolo, lžičky, pohlednice, koberce, modlitební koberečky, gramofonové desky, pračka, masky, obrazy, záchod (!), talíře, šperky, oblečení, gauč -,,co nemáme, seženeme".
Někdy v té době mi přišla SMSka od kamarádky, jestli se k nim nechci přidat na oběd. Souhlasila jsem. Domluvily jsme se, že se za dvě hodiny sejdeme před vchodem do metra. Když jsem dorazila na místo určení, přišla mi další SMS, že se sejdeme v metru. Oni s ním přijedou, vyskočí ven, budou na mě mávat a já k nim přistoupím. Víte, jak vypadá průměrně nacpané metro, když se z něj vystupuje a nastupuje, že jo? Víte, jaká je šance, že uvidíte, jak na vás někdo mává? Takže chápete, jaké jsme měly štěstí, že se nám to povedlo! Obědvaly jsme v africké čtvrti. Na doporučení jsem si dala talíř, který by se dal nazvat všehochuť. Je to meníčko za 7,- Eur (velmi dobrá cena na Brusel), kde máte předkrm, hlavní jídlo, i dezert. Jediný problém je, že jak je to na jednom talíři, tak dezert (smažený banán) plave v arašídové omáčce z hlavního jídla, ale když chce člověk levnou exotiku, musí přimhouřit oko (nebo obě dvě). Bylo to fakt dobrý!

Nečekaná návštěva

26. června 2017 v 10:05 Belgie
Zpátky do Bruselu jsem přiletěla v sobotu brzy ráno. Rozhodla jsem se, že je na čase poprvé vyzkoušet místní hromadnou dopravu a ze Shuttle Busu jsem se vydala rovnou do metra. No, rovnou… Abych se dostala k metru, musela jsem projít celé vlakové nádraží a párkrát se ztratit, ale nakonec jsem opravdu stála před jeho vstupem a vítězoslavně držela i jednu z místních forem Lítačky/Bruselské karty. Samozřejmě jsem špatně nastoupila, vracela se, ptala se, no znáte to. To samé se opakovalo, když jsem musela na přestupní stanici změnit linku, takže když jsem konečně po hodině cesty stála celá zpocená před domem, vážně jsem se těšila na to, jak se převlíknu, dojdu si na záchod a do sprchy. Koutkem oka jsem ještě zahlédla takové zvláštní starší pány, ale moc jsem jim nevěnovala pozornost. Asi šli do parku krmit holuby, co by tak jiného o víkendu asi dělali.

Konečně jsem byla ve svém pokojíčku, sundala si košili a najednou zvonek. Paráda. Rychle jsem na sebe hodila nějaké starší tričko a letěla (doslova) po schodech dolů odemknout. Otevřu dveře a před nimi stojí ti dva dědulové. Jeden měl kabát jako Columbo, druhý černý oblek. Zatmělo se mi před očima a začalo mi hučet v uších. Byla jsem přesvědčená, že to jsou ti odpadkoví kontroloři, že jsme něco provedli a teď nás vyhmátli. Bude z toho mezinárodní ostuda, bude se o nás psát v novinách.. Přemýšlela jsem, co jsem vyhazovala ještě před tím, než jsem odjela (a jestli je ten průšvih teda na mně, nebo jestli jsem krytá zkouškovým v Plzni) a sledovala jsem, jak se Columbovy rty neustále pohybují, aniž bych měla sebemenší tušení, co vlastně říká. Chytla jsem jen konec, ale bylo to něco ve stylu: Dle cedulky na domě vidíme, že nejste místní, ale určitě perfektně mluvíte francouzsky, tak si můžeme promluvit, že?" Vyblekotala jsem, že bohužel, že mluvím jenom anglicky a doufala, že mě to zachrání. ,,Nevadí!" Řekl asi sedmdesátiletý Columbo. Otevřel aktovku a vytáhl na mě… anglicky psanou Strážnou věž, kterou mi vrazil do ruky. Nabízel mi ji ještě v Polštině, řekla jsem, že jsme Češi. ,,Nevadí!" Odpověděl a ze své kouzelné tašky narvané náboženskou literaturou vytáhl ten samý výtisk v azbuce. Do té doby jsem byla slušná, ale teď už mě naštval. Řekla jsem, že mi stačí anglická verze a že jsem bohužel v práci, nemůžu si s ním teda povídat a raději jsem rychle zavřela. Každopádně, kdybyste si tu někdo chtěl pročíst březnové číslo s titulkem Is Bible really from God?" tak můžete.

Banka, která tě nepustí.

22. června 2017 v 9:42 Belgie
Pamatujete si, jak mě Erasmus buzeroval s tím, že musím mít účet u Komerční banky? Poslušně jsem si ho založila a prakticky vůbec ho nepoužívala, protože jsem žila z úspor a příspěvků od maminky.

Ovšem s tím, jak se kapsy prohlubovaly a úspory tenčily, nastal čas aktivovaný účet používat.
Problém byl, že Komerčka dělá k Erasmu dva účty - korunový a eurový.
K účtům jsou samozřejmě dvě karty. Každá s naprosto identickým obrázkem hnusného Atomu, který pravděpodobně považují za hlavní symbol Bruselu (uznávám, že mít na kartě čůrajícího panáčka - druhý symbol Bruselu, by asi nebyl úplně dobrý marketingový tah, ale považte těch vtipů, co by na to šlo vymyslet!).

Není teda možný pamatovat si kartu podle obrázku, musíte si ji pamatovat podle čísla. Je to diskriminační, šikanózní a Komise by s tím měla něco dělat,protože my ženy (a v přírodě vsechny samičky) jsme vizuální a já mám v těch identických kartách akorát bordel.

Fajn, zkráceně. Platit kartou k eurovému účtu platby v korunách za účet u Vodafonu se nevyplatí, protože se platí poplatek za změnu měny a to i když to děláte online. Musím vybrat eura, jít s nima do směnárny, pak je vložit na korunový účet, a pak až s nima můžu platit. Myslím, že jeden krok z těch všech byl dokonce bez poplatku (taky se vám teď vybavuje TV reklama na Air bank?). Šla jsem do mojí jednoduché Raiffky. Ta mi za 29,- Kč/měs. vytvoří eurový účet, platit můžu český platby eurama nebo eurový českejma, jak je libo. Budu mít jednu kartičku a až na těch 29,- všechno zdarma. Paráda! Jdu do Komerčky, chci Eura, ať je můžu dát k Raiffce. Nefunguje jim počítač. A i kdyby fungoval, takový požadavek z pondělního rána mohou vyřídit až ve středu odpoledne. Paráda...

Znovu se mi v hlavě úplně automaticky přehrává jedna ze sérií reklam na AirBank a tlustého a hubeného úředníka ze dvou bank? Fakt se vsadím, že už vím, ve který bance pracoval ten vyžranej! Naštvalo mě to tak, že jsem málem pohla horou, abych ty peníze z Komerčky dostala. Já přeci nebudu hloupý zákazník nevstřícné banky! Po únavném byrokratickém boji jsem konečně držela své peníze v ruce, abych je vložila na Raiffkový účet.

Celou tuhle anabázi jsem říkala kamarádce, která je v Bruselu rovněž na stáži. Byla jsem zvědavá, jaké žkušenosti má se svou bankou ona. Celé její vyprávení by se dalo shrnout do jedné věty: ,,Přísahám, že první, co udělám po návratu do Čech, bude zrušení toho stupidního účtu u Komerčky!"

Tak a máš to, Komerční banko. Za to, že nám voláš do zahraničí, aby ses ptala, jak jsme s tebou spokojení, i když víš, že za to platíme (hovory se uskutečnily ještě před zrušením roamingu). Za to, že když ti řekneme, že to stojí za houby, řekneš, že tě to sice mrzí, ale že veškeré věci se dají řešit pouze na pobočkác v ČR a ne v zahraničí či přes telefon a konečně za to, že když někdo opravdu dojede na pobočku, děláš co můžeš, abys snadné udělala téměř neřešitelným.

Teroristický útok necelých 5 km od mé postele.

21. června 2017 v 10:20 Belgie
Když jsem se chystala na cestu do Bruselu, samozřejmě mě napadlo, že se může něco stát.
Abych byla upřímná, napadlo mě to pokaždé, když jsem tu slyšela víc jak dvě houkající auta - ať šlo o kteroukoliv z kombinací policie - hasiči - záchranka.
Situace v dnešním světe je bohužel taková, že útoky můžeme čekat téměř kdekoliv, prakticky kdykoliv. Nevěděla jsem, jestli o takové věci psát, na druhou stranu - o tomhle se podle mě nesmí mlčet.
Když mi včera jeden z kamarádů vystrašeně psal, jestli jsem v pořádku, vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Ležela jsem sice v posteli s úpornou migrénou z příšerného vedra, ale neslyšela jsem ani hasiče, ani policii, natož záchranku. Město bylo naopak až neobvykle klidné. Jako by horko přemohlo úplně každého - i děti, které si obvykle do nočních hodin hlasitě hrají v blízkém parku.
O útocích, respektive o pokusu o útok, jsem se tak dozvěděla od kamaráda. Byl vystrašený prakticky víc, než já. Během několika minut mě přes messenger kontaktovalo ještě několik dalších lidí s mnoha dotazy, kdy jeden byl společný - myslíš, že se to bude opakovat?

Hrozně moc bych si přála říct, že ne. Hrozně moc bych chtěla napsat, že Brusel se zvládl postavit teroru, překonat ho a teď v něm bude zase klid. Ale to bych lhala sama sobě do kapsy.

Můžu teda napsat jenom to, že děkuju armádě, respektive těm dvěma konkrétním vojákům, že zvládli zasáhnout včas. A taky děkuju tam někam nahoru za to štěstí, které měli.

Abych totiž popsala situaci v Bruselu - vojáků je tu plno. V každé čtvrti narazíte na ,,náhodně" rozmístěná vojenská auta, která se vždy jednou za pár dní přesunou, aby jejich pozice nebyla tak snadno zapamatovatelná a která jsou vždy v dojezdové vzdálenosti, kdyby se nedej bože někde něco stalo. Jenže i když je tu těch vojáků plno, nemůžou být úplně všude. Takže to, že včera vojáci, kteří průběžně procházejí celé ono velké nádraží, byli tam, kde byli a zrovna ve chvíli, kdy tam být měli, je vlastně velký zázrak, který zachránil životy desítkám lidí.

Včera jsem se snažila uklidnit kamarády tím, že panika není na místě. Na druhou stranu si myslím, že strach bychom si měli uchovat. Je totiž spojen s obezřetností a s předvídáním rizik.

Nechci se v tomto článku moc věnovat politice, ráda bych ale řekla, že nikdo nevíte. Můžu ráno nastoupit do metra, nemusím z něj vystoupit. Můžu nasednout do vlaku, který nemusí dojet do cíle. Je tedy otázkou, jestli bychom neměli trochu zatlačit na národní i nadnárodní elity a jejich strategii typu:,, nenecháme se zastrašit a budeme nadále pokračovat v našich současných politikách."

... Protože tyhle strategie evidentně nefungují
... Protože bych byla ráda, aby mi kamarádi nepsali s obavou o můj život.
... Protože vážně nechci, aby kdokoliv musel zbytečně umřít.
... Protože jednou to může být někdo cizí, podruhý váš bližní, potřetí vy.

P.S. Už mě sledujete na Facebooku a na Instagramu?

Moje nová vášeň

20. června 2017 v 9:23 Belgie
Sama sebe bych charakterizovala spíše jako kavárenského povaleče. Na dobré kafíčko já zkrátka slyším. Poslouchám u něj cvrkot kolem sebe, vychutnávám si vůně a chutě, a pak se spokojeně vrátím domů.
Cestování jako takové mi teda nikdy nic moc neříkalo. Když už tak mě spíš lákalo dobrodružství - jet v pátek za strýčkem a tetou do Tater, v sobotu vylézt na Kriváň a v neděli jet vlakem zpět. Vyrazit v sobotu v noci autobusem do Benátek, strávit tam neděli a v pondělí ráno se nechat vysadit na zastávce metra a hajdy do práce. No, když nad tím tak přemýšlím, tyhle dvě dobrodružství sice byly parádní a dodnes na ně vzpomínám, ale dvě za rok není moc. Takže jsem opravdu spíš ten kavárenský tip.

Vím, že cestování není úplně nejlevnější, vím, že každá cesta v sobě skrývá potenciální nebezpečí (ale to i cesta do práce) a vím, že času je málo, volnýho ještě míň, ale tak nějak jsem zjistila, že cestování víc dává, než bere a že je strašná chyba sedět doma.

Naučila jsem se jedním pohledem rozpoznat euroúředníka od normálního člověka a vést s ním vážné debaty o věcech, které nic neřeší.

Ochutnala jsem pralinky, pivo Zot, obří krevety (ty snad něčím dopujou, jak jsou veliký), nejlepší hranolky (už jsem říkala, že na ty jsou v Bruselu specialisti?), koblihu, která není kobliha (je přeříznutá na půl a nacpaná vanilkovým pudinkem), pila kávu George Clooneyho na každým rohu (Nespresso tu maj, přísahám, místo automatů na kafe) a dala si ty obří košíčky s ovocem, který jsou tak moc dobrý.

Navštívila jsem Evropský parlament, pokusila se neztratit se v Justičním paláci (neúspěšně), viděla Bruselský palác, dala si piknik v parku (několikrát), jehož název všem cizincům dělá problémy (Cinquaintenaire, myslím) a vyfotit se u těch jeho oblouků (ještě víckrát). Viděla místní Notre Damme, z venku ho obdivovala a zevnitř zkritizovala, protože jinak to nejde. Stavila se na Parkovišti 58, což je starý parkovací dům (zevnitř jako místo stvořené pro vraždu) se střechou, která poskytuje zdarma výhled na celý Brusel (a to vážně stojí za to vidět). Ještě bych chtěla zmínit Burzu a... desítky dalších míst a památek!

Šla po chodníku, náhodně potkala někoho, kdo mluví česky nebo slovensky a po tom, co se mi tahle náhoda stala asi pětkrát, se přestala tvářit překvapeně (takhle nějak to je v Chorvatsku, ne?).
A když jsme u počtu Čechů a Slováků, i pro nevěřící je zážitek Československá mše, která se tu slouží dokonce třikrát týdně (aspoň myslím).

Takže můžete sedět v kavárně, tramvaji, práci, škole, nebo kdekoliv jinde, přečíst si tuhle zprávu a dál upíjet své latté a věnovat se internetu. Nebo můžete mrknout na net, koupit si letenky a vydat se za dobrodružstvím. Říkám vám - stojí to za to!



Jak jsem se ztratila na soudě v Bruselu

17. června 2017 v 17:58 Belgie
Motto: ,,Trocha lidskosti újmu nezpůsobí."
- Nápis ze záchodové kabinky v Justičním paláci v Bruselu.


V uplynulém týdnu pro mě v Bruselu dominovaly dva zážitky,prvním byla návštěva Justičního paláce, druhým cesta domů.
Ale nejprve k paláci. Jde o budovu z roku 1883, které dominuje jak obrovská zlatá kupole, tak lešení, které je na budově tak dlouho, až má prý samo o sobě historickou hodnotu. Nebo ji možná spíš mělo to původní lešení, které se před několika lety muselo z bezpečnostních důvodů vyměnit za novější.
Palác je obrovský. A když říkám obrovský, tak tím myslím, že pojme snad všechny soudy prvního stupně, plus odvolací instance. Je dokonce tak velký, až jsem se v něm ztratila (namátkově jsem totiž zkusila, jestli mě tam pustěj, když nasadím právnickej výraz a ono to vyšlo), což mi, přiznám se, zprvu přišlo legrační (jak se někdo v téměř 25 letech může ztratit! Na soudě!). Bylo to vtipný přesně do doby, než jsem si uvědomila, že v pátek v pět odpoledne nikdo na soudě není, že každá (ale úplně každá!) chodba, do který jsem vlezla se dělí na dvě další (a ideálně je v každý z nich ještě jeden stařičkej výtah, kterej varianty cesty vlevo, vpravo a zpátky, rozšiřuje ještě o nahoru a dolů), začala mě strašně tlačit bota a ještě ke všemu jsem celkem akutně potřebovala na záchod. To poslední jsem zdárně vyřešila jako první.

Zcela soukromě: pokud do té doby v mém osobním srovnávání Justičního paláce (JP) a Justičního areálu Na Míčánkách, kde jsem určitou dobu pracovala, vyhrával JP (všechno původní, mramorový a důstojný, jednačky vypadající jako malé kaple), tak na záchodech s drtivou přesilou vyhrály Míčánky. Zatímco z JP na člověka dýchla historie, pokora, váženost a úcta, nechtějte, abych vám popisovala, co na mě dýchlo z těch toalet (jo, přesně to). Bylo to tak strašný trauma, že bych o něm normálně ani nepsala, kdybych v jedný z kabinek neobjevila nápis, který se mi líbil tak moc, že jsem ho použila jako motto pro tento mail. Člověk nikdy neví, co zajímavého může potkat i v místech největší hrůzy.

Z jedné náhodně umístěné cedulky jsem později zjistila, že palác se zavírá každý den v osm. Když jsem objevila hodiny, které mi tvrdily, že je půl osmé, trochu jsem začala panikařit (kde se vzaly, tu se vzaly, najednou v mé hlavě byly zcela zcestné myšlenky typu nikdo nikde, umřu tu do pondělí hlady a sežerou mě vyžraný odpadkový krysy). Lehce mě uklidnilo, když jsem po chvilce našla další hodiny, které pro změnu ukazovaly tři čtvrtě na dvě. Hodin jsem potkala ještě několik a čas ukazovaly pokaždé jiný a při bližším zkoumání jsem zjistila, že všechny dohromady stály. Východ ale pořád nikde (až na jeden, na řetězy zamčenej). Nakonec mě zachránila a vysvobodila mladá paní, která kupodivu neznala slovo exit, ale já si naštěstí vzpomněla na sortie (východ francouzsky).
Jsem rozhodnutá se tam vrátit a přijít jako veřejnost na jednání. Asi se ale předem objednám a poprosím je o mapu nebo doprovod justiční stráže, jen pro jistotu.
Druhým zážitkem uplynulého týdne byla cesta domů. Potřebovala jsem si v Plzni vyřešit nějaké studijní povinnosti, takže jsem objednala letenku a začala se řídit takovou tou psychologickou poučkou, kdy si uvědomíte, co nejhoršího se vám může stát, zjistíte, že to není tak šílený a tím se uklidníte.

Musím říct, že to na mě tak úplně nezabralo.

Nabyla jsem totiž přesvědčení, že mi letadlo určitě uletí, já přijdu o peníze a samozřejmě se nedostanu do školy včas, abych stihla ranní zápočet a odpolední zkoušku. Člověk by řekl, že nejhorší situace, která by mě mohla napadnout, by byla havárie letadla, ale jak je vidno, během zkouškového člověk myslí jinak. Vzhledem k tomu, že se mi o nestihnutém letu pár dní už i zdálo (ta psycho poučka je vážně k ničemu), tak jsem v den odletu celá vystresovaná vstávala uprostřed noci a byla tak na letišti dokonce o dvě hodiny dřív. Celý zbytek dne jsem pak byla samozřejmě naprosto nepoužitelná, ale všechno dobře dopadlo a to je hlavní.

Když jsem se pak trochu oklepala, začala jsem srovnávat. Já hrozně nemám ráda, když je někdo pár dní pryč, a pak říká, jak je v zahraničí líp, takže mě to porovnávání trochu štvalo, ale nemohla jsem si pomoct.

Takže: ta svoboda, když něco vyhodíte do odpadků a máte prakticky jistotu, že to v nich zůstane, bez toho, aniž by to někdo kontroloval, je prostě úžasná :))) (já vím, že bych mohla třeba napsat, že celý Brusel má fungl nové a prostorné silnice, na kterých se teda kvůli cyklopolitoce do pár let bude jezdit jen na kolech, ale nechci Čechy hanit, mám je ráda).

Tak zase za týden!

Pořád jen na kolena, na kolena, jé jé jé

13. června 2017 v 9:00 Belgie
Minule jsem nakousla téma o odpadcích a asi by bylo fér celou tu ,,kauzu" trochu víc popsat. V celém Bruselu je povinnost třídit odpad. Tato povinnost může být namátkově kontrolována pány popeláři, kteří mají nejen právo prohrabat Vaše smetí, ale také Vám, v případě Vašeho pochybení, mohou udělit pokutu, jejíž nejnižší hranice se pohybuje u částky 75 Euro (necelé 2.000 Kč) a postupně se samozřejmě zvyšuje. Aby Vás mohli chytit, musí nejprve najít důkaz, že plastový kelímek v pytli na papír byl opravdu Váš. Tehdy se z popelářů stanou detektivové a začnou v pytlích opravdu důkladně hledat, co všechno jste vyhodili - dopisní obálka s vaším jménem? Krabička z donáškové restaurace s vaší adresou? Účtenka? Předpis na léky? Hledají zkrátka cokoliv, co vás s tím pytlem nějak spojí. Možná, že časem začnou nosit i kapesní sadu na odhalování DNA jako v kriminálce Las Vegas. S Vaším popelářem tak máte chtě nechtě doslova intimní vztah. Ví o vás totiž víc, než někteří vaši příbuzní. Ví, co jíte, jakou značkou zubní pasty si čistíte zuby, jaké léky berete, dokonce i jakou značku toaletního papíru preferujete. Dvakrát týdně tak máte pocit, že před ním stojíte ve spodním prádle a říkáte mu: ,, Tady jsou moje odpadky, to je to, co mě tak trochu tvoří. To jsem tenhle týden jedla, nosila, tím jsem byla. Prohlédni si to a nalož se mnou, jak uznáš za vhodné. Tady mě zkrátka máš."
Možná přeháním. Možná jsem přecitlivělá na svoje soukromí, ale až příště budete chtít vyhodit něco do koše, vzpomeňte si, že tady s tím může prakticky kdokoliv beztrestně udělat cokoliv a použít to proti vám.
Zoufale tu chybí někdo jako Larry Flint, teda spíš jako jeho advokát. Dovolím si sem napsat část z jeho slavné filmové řeči:

,,Dámy a pánové porotci, dnes jste slyšeli hodně a musíte učinit nějaká rozhodnutí. Ale než to uděláte, je tu něco, co musíte vědět. Nechci vám navrhovat, že se vám má líbit, co Larry Flynt dělá. Mně se nelíbí, co dělá Larry Flynt, ale to, co se mi líbí je skutečnost, že žiji v zemi, kde vy i já můžeme sami za sebe učinit rozhodnutí o tom, co se nám líbí, nebo ne. Mám rád skutečnost, že žiji v zemi, kde si mohu koupit časopis Hustler a přečíst si ho, nebo ho hodit do odpadkového koše, pokud to je místo, o kterém si myslím, že do něj patří."

Další věcí je, že odpadky mají tendenci zapáchat, a proto je nikdo tak nějak nechcete mít doma, ale vyhazujeme je ven. Tady nejsou popelnice (místo popelnic se kupují barevné pytle, které jednak dle barev oddělují tříděný materiál, a taky se jejich nákupem hradí poplatek za svoz odpadu), takže se venku množí pytle nejen ve vývozní dny, ale prakticky pořád a že jich je (naplno se to projevilo poslední dny, kdy teploty atakují třicet stupňů a veškerý odpad tak hnije dva dny na chodnících, než hod někdo odveze)! Představte si, hned mě napadlo, že by se tu mohlo dařit těm zvířátkům, které do Evropy zavlekly Černou smrt (jeden z nejhorších morů v dějinách) a taky, že jo! Krysy v parcích, krysy v barech, krysy kam se podíváš. Kromě nich tu taky žije hodně koček. Je tu tolik koček, kolik v Praze psů (psů je to oproti tomu hodně málo). Asi je to podvědomá snaha lidí bránit se těm hlodavcům. Dost často se tu taky objevují zoufalé letáčky s textem o tom, že se tu někomu ztratila kočka a on ji hledá. Někdy je asi v boji na život a na smrt krysa bohužel silnější.
Abych přišla na jiné myšlenky, rozhodla jsem se jít ke kadeřníkovi. Je to tu kupodivu (na rozdíl od jídla) stejně drahé, nebo možná ještě trochu levnější, než v Praze. Můj kadeřník uměl perfektně francouzsky i anglicky a samozřejmě si všiml, že já jazykově trochu kulhám. Ptal se mě, odkud jsem. Řekla jsem, že z Čech a že to je ta země vedle Německa. Bývalé Československo. Čechy neznal, ale říkal, že v Německu má dost příbuzných. Je totiž původem ze Sýrie a v Bruselu žije tři roky. Trochu měl legraci z toho, jak chci mluvit, ale nejde mi to. Aspoň se mě snažil povzbudit tím, že mám fakt dobrý přízvuk. Jeho kolega věděl, kde jsou Čechy, protože má rád fotbal a zná Petra Čecha. Brusel je pravděpodobně jedno z nejmultikulturnějších míst v Evropě. Je tu přes jeden milion přistěhovalců, každý třetí přistěhovalec je ze zahraničí. Nejčastější mužské jméno zde je Mohamed, ženské Maria. Přesto je úžasné, že tu spolu lidi opravdu dobře vycházejí. Nejlépe je to vidět na dětech, které si spolu každý den hrají v parku a vůbec nic neřeší. Tohle je jedna z věcí, která se mi tu opravdu líbí. Nikdo na vás nekouká blbě, že nerozumíte, nebo že mluvíte tak špatně, až nikdo nerozumí Vám. Všichni jsou milí, snaží se vám pomoci. Bohužel daň za tuto přívětivost je poměrně tvrdá. Mluvím o teroristických útocích, které se tu odehrály před rokem a které jsou v lidech stále velmi silně zakořeněné. 22.3.2016 vybuchly dvě bomby na letišti a jedna ve stanici metra, která je přímo u institucí EU. Lidé viděli umírat své kolegy a v panice se snažili dovolat svým rodinám, aby jim oznámili, že jsou v pořádku a dozvěděli se, zda jsou na tom ostatní stejně. To bohužel nešlo. Z obavy před tím, aby se teroristé mezi sebou nemohli zkontaktovat, byly vypnuty veškeré sítě mobilních operátorů. Nefungovalo vůbec nic, že se něco děje tak mnozí lidé poznali ze zvuků houkajících záchranek, hasičských aut a policie. V té době byla v Bruselu tak napjatá atmosféra, že policejní orgány musely hlídat místní mešity, jelikož se bály odvetných útoků. Dodnes je v lidech strach. Obzvláště, když se v některé z budov EU spustí alarm a pracovníci jsou upozorňováni na to, aby se nezdržovali ve skupinkách, jelikož skupinky jsou terče. Samozřejmě, že to nikdo nedodržuje, vždyť i zvířata se v tlupách a smečkách cítí silnější.
Ale změňme téma.
V pátek večer jsem se rozhodla jít na procházku. Další věcí, kterou na Bruselu mám moc ráda je, že tu jsou široké prostorné chodníky, ještě širší (fungl nové!) silnice a pomineme-li ty odpadky ( J ), tak je město celkově velmi upravené (žádní sprejeři, apod.). Zhruba ve 20:00 jsem procházela kolem Komise, přibrzdilo u mě rychle projíždějící auto a skupinka Arabů se mě poměrně oplzle ptala, jestli nechci s něčím pomoct. Zapadla jsem do nejbližší hospody, abych se jich zbavila, ale stejně jsem se cítila poměrně nepříjemně. Fakt jsem dokonce na chvilku přemýšlela, jestli šaty ke kolenům a zapnutá koženková bunda neodhalujou nějak moc a jestli jsem je třeba nakonec nějak neprovokovala já. Připadala jsem si opravdu nepříjemně, provinile, špatně, ale jedno pravé bruselské pivo mi poměrně rychle zlepšilo náladu. U baru jsem se potkala s Margot. Asi sedmdesátiletou Skotkou, která si vyjela do Bruselu s kamarádkou na výlet. Margot mě nejdřív zaujala perfektní manikúrou, hned potom ovšem tím, že si dávala na Facebook check in (jde o oznámení, kde se právě nacházíte), aby všechny kamarádky věděly, že v pátek večer nesedí doma, ale šla na víno (mimochodem, to první, co jí číšník nalil, odmítla a požádala ho, aby ji přinesl jinou značku, protože to, co jí nalil sice bylo dobré, ale neměla na něj chuť). Margot mě úplně dostala. Udělaly jsme si spolu fotku. Pak mi ukázala svou svatební fotografii a poslední společnou fotografii s manželem před tím, než zemřel. Všechny ty fotky měla nahrané v mobilu, aby je měla stále při sobě.
Když jsem už byla na půli cesty domů, měla jsem pocit, že slyším Schelingerovu písničku Jahody Mražený. Říkala jsem si, jestli je opravdu možný, aby belgický pivo bylo takhle strašně silný, a tak jsem následovala povědomá slova až do další hospody, kde jsem už ale na sto procent slyšela Táhněte do háje, všichni pryč. Chtěl jsem jít do ráje a nemám klíč. Pořád jen na kolena, na kolena, jé jé jé. Ani si nedovedete představit, jakou radost člověku v cizině může udělat, když naprosto neplánovaně v deset večer narazí na akci s názvem Český večer.
Brusel se snaží jít EU příkladem v tom, jak se má správně žít. Kromě recyklace se tu řeší doprava. Město totiž trpí setrvalou zácpou a snaží se tak stát prvním evropským městem bez aut. Člověk si říká, jak je možný, že je tu takový provoz (oficiálně je to nejucpanější město Evropy, tak si to dokážete představit). Víte, možná ani nejde o počet aut, ale o to, jaká je dopravní politika. Jeden příklad za všechny: Byl tu jeden tunel, hodně starý, hodně využívaný. Ten tunel potřeboval opravit. I přijeli dělníci, tunel zavřeli, do něčeho hodně špatně bouchli a zjistili, že by se hodilo mít plány toho tunelu a nedělat to všechno poslepu. Když je začali hledat, zjistili, že plány nejsou, že je sežraly myši. Znáte tu písničku Lojza a Líza? Tak takhle nějak se tu opravuje tunel už několik let. Hlavní dopravní tepna je zkrátka pryč. Nemáme prý ale věšet hlavu a věřit! Jednou se to určitě doopraví. Mezi tím by bylo fajn, kdybyste se snažili chodit pěšky a když to jinak nejde, tak třeba na kole (mimochodem zmateně kličkující cyklista uprostřed totálně ucpané silnice je takový místní kolorit).
Zatímco Brusel řeší ekologii a zácpu, EU řeší stravu. V jídelně máme takové cedulky, kde je u každého jídla napsáno, co zdravého v něm máte. Kolik energie díky tomu, že se nabaštíte získáte, jaké si dáte vitamínky, kolik je z toho všeho bílkovin, vlákniny a proteinů a jak pak budete šťastní a plní energie a práce vám půjde od ruky úplně sama. Mám z toho vždycky hrozně dobrý pocit, když to studuju. Většina lidí ve frontě mě už asi ale nesnáší. Jsem totiž absolutně jediná, kdo to čte. Poslední dobou se tu ale začalo vařit tak zdravě, až to nezachránily ani dezerty a musela jsem se vydat do města na něco opravdu… No, přiznejme si to - zdravá strava je sice fajn, ale kdo to má pořád jíst. Víte, říká se, že Belgie je město piva a pralinek. Povím Vám na závěr dnešního dlouhého povídání jedno malé tajemství - Brusel je město hranolků. Existují tu přímo specializované hranolkárny a upřímně - vsadím se s Váma o bruselský pivo, že lepší jste v životě nejedli.

Můj první týden života v Bruselu

8. června 2017 v 9:26 Belgie
Pokud se nepletu, naposledy jsem skončila tím, jak jsem se dostala do svého nového domova - staré čtyřpatrové vilky halového typu, která je kompletně celá obložená tmavým dřevem. Přesně jako z filmů o detektivovi Herculu Poirotovi.
Hned potom, co jsem si vybalila (to šlo překvapivě mnohem snadněji, než to všechno do toho kufru nacpat), sešla jsem dvě patra, přišla do kanceláře a vrhla se do práce. Můj Šéf (jak ho tady budu oslovovat) mi hned dal první úkol a to zařídit si kartičku na oběd. Ta kartička člověka vpustí do mnoha míst Unie, ale my ji využíváme hlavně na obědy. Podotkl, že si myslí, že za hodinku budu zpátky. No, trvalo mi to i s mapou, kterou mi dal, dvě hodiny. Po nich mě Šéf zcela náhodou našel zmateně stát před dvěma naprosto stejnýma uličkama, když šel na oběd. Na druhou stranu musím říct, že jsem to nezdržovala jenom já a můj orientační (ne)smysl, ale taky trochu úředníci. Nejdřív mi pořád tvrdili, že jsem z Jižních Čech, pak mi vytiskli kartičku a zkazili mi na ní jméno,takže ji tiskli znovu, no byla to anabáze. Musím vám říct, že pak už jsem ani neměla sílu snažit se nějak reklamovat tu strašnou fotku, kterou mi na tu kartičku udělali. Je to fakt peklo, opravdový, nepřeháním. Vypadám tam jak chovanec ústavu pro choromyslné na útěku. No, nic.
Od té doby jsem naštěstí na žádný úřad nemusela a většina dní tu probíhá prakticky stejně. Snažím se vstávat hodně brzo ráno, abych se stihla před odchodem do práce ještě něco naučit do školy. Nebudu nic zastírat, někdy je člověk úspěšnější, jindy ne, ale chci před sebou mít čisté svědomí. Do kanceláře to mám, jak už jsem zmínila, skandálně daleko. Sejít ty schody dolů mi trvá asi třicet vteřin. Dopoledne většinou hledám novinky z oblasti regionální politiky a to jak na oficiálních (unijních), tak neoficiálních stránkách, pak z toho dělám výcuc a ten posílám Šéfovi, aby neztratil přehled, co je kde nového a co se případně musí řešit. Nejvíc se zajímáme o činnost Výboru regionů, železniční balíčky, silniční balíčky, prostě věci, o kterých mám přehled a strašně mě zajímají, protože je to taková věc, kterou spolu holky běžně probírají u kafe. Naštěstí existuje google a Šéf má velkou trpělivost (ono na tom je asi většina stážistů ze začátku podobně). Ne, fakt mám štěstí na lidi, ten člověk je hrozně moc hodnej a slušnej.
Na oběd chodíme do unijní kantýny. Je to v jedné z budov Komise a výborně tam vaří.
Na výběr je minimálně za tří jídel, z toho vždy je jedno vegetariánský a druhý ryba. Kdyby vám to nestačilo, můžete si vybrat něco jinýho z pultu s teplým jídlem (třeba mini hamburgery) nebo saláty. Kromě toho je tu speciální oddělení, které soukromě nazývám cukrárna. Jsou to ledničky plné dezertů - koláčky, pudinky, co hrdlo ráčí.
Vypadá to vlastně trochu jako jídelna v Ikee, ale asi dvakrát tak velká a třikrát tak dobrá, chutná to fakt jako domácí kuchyně. Má to jedinou drobnou nevýhodu - to jídlo samozřejmě není zadarmo. Když se nerozšoupnete, platíte něco přes 7 Euro (jídlo + voda nebo jídlo + dezert). Když si to přepočtete, moc výhodný se to nezdá, ale je nutno říct, že tady je všude jinde denní meníčko v průměru za 13 Eur, to už pak je docela znát.
Odpoledne se většinou dělá nějaká konkrétnější práce - buď jde o administrativní přípravu nějaké akce, psaní zpráv, překlady, občas můžu jako doprovod jít na nějakou schůzku a psát z ní poznámky (například teď se za ČR připravuje Street party), atd. Oficiální pracovní dobu tu mám od 9 do 4, s tím, že ale ve 4 jsme snad nikdy neskončili. Většinou se pracuje zhruba do pěti, někdy, když se pořádá nějaká společenská akce, tak až do pozdních nočních hodin (vše se musí připravit, pak zase uklidit). Benefitem je to, že mám šanci poznat spoustu zajímavých lidí ze všech možných odvětví.
Po práci se snažím chodit aspoň na hodinu denně ven. Mám ráda místní park, jmenuje se Cinquantenaire (v překladu asi něco jako Padesátníků) a od mého domova je asi deset minut pěšky. Cinquantenaire leží v centru města, zabírá plochu asi jako Vyšehrad a je to jedno z mála míst, kam můžou chodit i pejskaři, což mi vyhovuje, protože mám psí splín. Občas se v parku snažím učit, ale faktem je, že jsem většinou už unavená, tak to moc nejde.
Park, jehož dominantou jsou jednak kulturní památky, a pak mešita spojená s muslimským kulturním centrem, je mixem národností. Čechy jsem zde zatím nepotkala, ale předpokládám, že jde jen o otázku času. Jinak totiž není výjimkou jít po chodníku a slyšet češtinu, nebo ještě častěji slovenštinu. Místní mají Čechy i Slováky rádi, ale občas si nás pletou s Poláky (ty moc nemusí), je teda výhodnější vždycky mezi řečí nenápadně říct, že jste Češka z Česka a nechat je, aby vás opravili, že jste Čechoslovenka. Československo znají všichni a jakákoliv změna lidi evidentně i po skoro čtvrt století mate. A když už jsme u toho, co je výhodnější, rozhodně se vyplatí snažit se mluvit francouzsky. Ono upřímně v reálu to dopadá tak, že se dorozumíváte takovou frangličtinou (větu odvážně začnete špatnou francouzštinou a dokončíte ji špatnou angličtinou), ale oni to fakt kvitují. Mají pochopení a hlavně už jsou tak nějak zvyklí (a mají radost, že se snažíte, takže jsou pak milejší). Občas to sice vede k humorným nedorozuměním (o nich někdy příště), ale vždycky to dobře dopadne.
Ještě si tak vybavuju, že jsem minule psala, že vám napíšu o tom, co je ta jedna věc, kvůli které bych v Bruselu nikdy v životě žít nemohla - je to systém nakládání s odpadky. Jedna věc je, že se tu musí pod pohružkou pokuty povinně třídit odpad (považuju to trochu za buzeraci, protože městské koše jsou pouze jednoho typu, takže ve městě se netřídí a celý ten státní ekologický aktivismus tak dost kulhá), druhá, která mě ale doteď rozčiluje je ta, že chodí namátkové kontroly, které vám mohou odpadky zkontrolovat. Normálně tak teda otevřou ty vyhozené odpadkové pytle, hrabou se v nich a zkoumají vaše smetí. Jestli tohle už není zásah do soukromí, tak nevím. Řeknu vám, žít tu, tak bych snad založila nějakou odpadkovou asociaci, jak mě to rozčiluje. Vymezila jsem se proti tomu (proti kontrolám, ne proti třídění) hned první den, ale dozvěděla jsem se jen to, že kdo nemá co skrývat, nemusí se bát. To mě rozčílilo snad ještě víc. Vím, že vám to asi připadá směšné, ale pro mě jsou ty odpadky opravdu téma, takže se k nim ještě vrátím i v příštím povídání na téma Lesk a bída Bruselu.
Zatim čau!

Můj život v Bruselu

5. června 2017 v 13:35 Belgie
Všechno to začalo e-mailem s nabídkou stáže, který mi jedno březnové dopoledne zaslali ze školy. Šlo o tříměsíční pracovní pobyt v zahraničí (Brusel), v době zkouškového. Dost sebevražedný podnik na to, abych dostala chuť se na něj přihlásit.
Jak to tak bývá, odpověděli mi pár dní potom, co jsem si řekla, že už určitě vybrali někoho jiného a celou věc pustila z hlavy.
Následně, na osobní schůzce s organizátorem celé akce, jsem asi zapůsobila, protože mi řekl, že by byl rád abych místo přijala.
Můj budoucí šéf byl upřímný. Sdělil mi, že můj pracovní den bude začínat v 9:00 tím, že si udělám kafe. Tím si mě (milovnici kávy, dortů a psů) získal.
Když jsme se po vzájemné ,,oťukávací" schůzce loučili, prohlédl si mě od hlavy k patě a povídá: ,,Víte, já to tedy říkám i chlapcům, ale pro dívky to platí speciálně, že není vhodné, aby z bezpečnostních důvodů chodily do určitých čtvrtí. Já vám to pak zaškrtnu na mapě, abyste věděla... Pepřák máte? Kupte si ho."
Paráda.
Těžko jsem mu mohla vysvětlovat, že je větší pravděpodobnost, že bych tím sprejem v panice spíš zasáhla sebe, než násilníka. Rozhodla jsem se koupit si píšťalku. Ta i Kate Winslet v Titanicu zachránila život. Myslím, že na píšťalku preventivně pískající Češku bruselské potemnělé uličky ještě nezažily.
Překvapivě největším oříškem před cestou byl podpis smlouvy o stáži s univerzitou a hlavně zřízení bankovního konta se smlouvou spojeného. V rámci stáže se totiž poskytuje symbolický grant. Ten ale může být poukázán pouze na účet u Komerční banky. Přes to nejede vlak. To, že mám jinou banku je můj problém.
No, nejen můj. Starosti to udělalo mému bankovnímu poradci.
Dva metry vysoký, statný zaměstnanec banky upoutal už tím ,že mu při chůzi v kapse od obleku strašně hlasitě cinkaly mince. Dle svých slov byl specialista na hypotéky, nikoliv na Erasmus. Ten uzavíral poprvé před 3/4 rokem a od té doby se zařekl, že už nic podobného dělat nebude, nikdy.
Člověk míní...
Dal mi (v pátek) podepsat pár papírů a zeptal se mě kolik u sebe mám peněz. Když zjistil, že i po vysypání peněženky a obrácení všech kapes nedám dohromady víc než 252,-, řekl, ať přijdu v pondělí s nějakou částkou, která pokryje míň, než pojištění Merlin (kdo ta jména vymýšlí?).
Následně usrkl ze svého hrdinského hrnečku pro extra sílu s kreslenou postavou Supermana (přísahám, bylo to tam napsaný) a vrátil se k hypotékám. Přišla jsem tedy v pondělí, a pak ještě jednou ve středu. Celkem jsem podepsala 28 (!) dokumentů. Jmenovitě šlo o: smlouvu o debetní kartě, smlouvy o účtech, dodatky ke smlouvám, smlouvy o službách, prohlášení o daňovém rezidentství, marketingový souhlas, marketingový souhlas pro následující rok, informační přehledy, smlouvy o certifikátu, souhlas se zpracováním osobních údajů a několik dalších potvrzení.
Jestli vám z toho nejde hlava kolem, tak mně teda šla.
Co se týče školy, stihla jsem si uzavřít jeden předmět a složit jeden zápočet. Kvůli zbytku se budu vracet vždy na pár dní v průběhu května a června.
A teď k cestě: objednat si letenku bylo tak jednoduché, že mě do chvíle, než jsem seděla v letadle, přepadala ta nepříjemná myšlenka, že je něco špatně. Něco jako když vlak vyjede v Plzni z nádraží a vy zjistíte, že místo do Prahy jedete do Domažlic (nebo kam jsem to tehdy omylem jela). Letenka byla v pohodě, ale letiště bylo 50 km za Bruselem a kdybych den předem svého nového šéfa nevolala, pravděpodobně bych se nedozvěděla, že došlo ke změně a na letišti mě nikdo nevyzvedne.
Čekala mě teda cesta shuttle busem do centra. Ten mi sice před nosem ujel, ale pak se stal zázrak. Autobus zastavil, vystoupil z něj řidič (černoch), uložil mi kufr a za zvuků písně Georgia on my mind od Raye Charlese jsme se vydali vstříc Bruselu (Charles, kterému soud doživotně zakázal vystupování v Georgii za zrušení koncertu před rasově segregovaným publikem, se dočkal od Georgie veřejné omluvy a jeho verze písně Georgia on my mind je v Georgii oficiální státní hymnou - proto jsem zdůrazňovala, že šlo o černocha). Shuttle bus mě vyklopil kdesi na vlakovém nádraží, kde už jsem rezignovala a objednala si Uber. Takhle bezva služba kupodivu funguje i v Bruselu a v dešti, v cizím prostředí, může člověku s kufrem, baťohem a kabelkou narvanými k prasknutí docela vytrhnout trn z paty.
No jo, to bych ale musela ještě dokázat přesně říct, kde vlastně chci vyzvednout. Řidič mě naháněl snad 20 minut, pak jsme se vzájemně omlouvali, že jsme se tak dlouho hledali a všechno dobře dopadlo. Já na něj mluvila špatnou francouzštinou (protože mi řekl, že moc neumí anglicky), on na mě o trochu horší angličtinou (protože jsem mu řekla, že já zase neumím francouzsky), ale i tak jsme se domluvili. Povídám vám, že Uber je jeden z nejlepších výdobytků moderní doby. A tomu řidiči jsem fakt vděčná, že se na mě nevykašlal a obětavě mě za pomocí aplikace a telefonu hledal.
Dům, ve kterém bydlím, vypadá jako z nějakého dílu Hercula Poirota. Je velmi starý a celý oložený tmavým dřevem. Můj pokoj je až úplně nahoře v podkroví. Je malinký, útulný a je k němu i malá koupelnička.
Vybalila jsem si a hned se vrhla do pracovního procesu, aspoň na chvilku jsem tak nemohla myslet na tu věčnou otázku, která mě pořád straší a která se týká toho, jestli to tu vůbec ty tři měsíce zvládnu.