Cestovatelské eso

24. srpna 2017 v 13:05 |  Cestování
Jak já nemám ráda ty lidi, co jsou chvíli v zahraničí a po svém návratu dělají, že neumí česky. Říkají věci jako: ,,Jak jen se řekne to slovo? Mně se to teď vybavuje jenom anglicky..." a vy jim pak musíte říct, že měli na mysli auto, knihu, nebo podobnou trivialitu.
Takže když se mi během zastávky v Praze stalo, že jsem číšníkovi během české konverzace při placení řekla good bye a servírce v kavárně merci, připadala jsem si vážně jako kretén. Pořád to ale nemá na to, jak jsem se cítila dnes. Dnes jsem totiž šla do jedné velké, doslova obří, korporace. Takové, kde se musíte při vstupu na recepci registrovat.
Po chvíli od registrace mě přišla vyzvednout jedna paní a zeptala se mě, jestli jsem zaregistrovaná.
Asi jsem jí chtěla odpovědět, že jsem to už udělala, nebo, že jsem se už zaregistrovala. Bůh ví, co se mému, horkem zavařenému mozku, honilo v hlavě. Každopádně jsem paní horlivě sdělila, že jsem se před chvílí udělala.
 

Zprávy z dáli

21. srpna 2017 v 13:03 |  Cestování
Při cestování se mi dost často stává jedna věc. Vždycky, když někoho potkám, zeptá se mě ten člověk, odkud jsem a ve chvíli, kdy odpovím, že z Český republiky, zvolá:
,,Oh, Prague! Praha! (Dobře, jeden kluk z Kosova zvolal Bratislava, ale měl takovou radost, že si vzpomněl, až jsem neměla to srdce ho opravit, #sorryjako)
Pak to vážně vždycky pokračuje takhle:
A) I wanna go there!
B) I was there!
Nejdřív jsem myslela, že jde jenom o takový to společenský tlachání. Nechceš urazit, tak prostě řekneš, jak je to někde v malý zemi v Evropě strašně super a v duchu děkuješ učitelce zeměpisu za to, že tě aspoň něco naučila.
Jenže pak jsem zjistila, že mi ti lidi s železnou pravidelností chtějí říct, co se jim líbilo a co by chtěli vidět.
Tak třeba:
,,Ta řeka! A co teprve ty krásný mosty, co přes ní vedou! Zapomněl jsem, jak se t řeka jmenuje. Jak se jmenuje? VLTAVA! No jasně, Vltava... Ta je krásná...."
,,Ve středu jedu do Prahy, hrozně se těším, až ochutnám guláš. Říkám to správně? A k němu pivo, Budvar."
,,Dvoržák."
,,Ježiš ty párty. Na to nezapomenu. To bylo každej den! Tam se snad nikdy nespí. A ty holky, na ty taky nikdy nezapomenu, ty byly snad ještě lépší, než ty párty."
,,Praha? Tam jsem byla, a pak ještě v Brrrrrno. Je to tak? Brrrrno."
,,Největší sranda je, jak hrozně levno u vás je."
,,Na tom strašně starým náměstí s hodinama, tak tam jsem jedl výbornej czech cake."
,,Uvažovali jsme o svatební cestě v Praze. Nakonec to vyhrála Paříž, ale jenom těsně. Do Prahy chceme příští rok."
,,Praha? Tam nikdo nic neřeší! Děláš si, co chceš a to je nejlepší!"
,,Praha, tam chci ještě jednou. Já tam jel když mi bylo osmnáct, ale to jsem tam tehdy jen pil. Bylo to super, jen si z toho skoro nic nepamatuju."
Je super něco takovýho slyšet. Uvědomíte si totiž, že my sice máme pocit, že se o nás říká akorát to, že to chceme táhnout s Putinem, že máme předražené taxíky a zloděje na každým rohu, ale že to je fakt jen náš pocit. Že si nikdo nic takovýho nemyslí, že lidi tu Prahu mají dost rádi.
Naše země si vytvořila velmi dobrý brand a lidi ji chtějí poznat, přijet do ní a co je nejlepší, pak o tom ještě spoustu let vypráví. Řekněte někde, že jste z Česka a otevře vám to dveře. To je věc, kvůli které stojí za to být hrdý, ne každý tohle o své zemi může říct.

Poslední vzpomínka na Brusel

18. srpna 2017 v 12:50 |  Belgie
Pokud je pravda, že když na někoho myslíte, tak ten člověk škytá, pak mě dnes jeden pařížský muslim původem z Maroka musí proklínat.
Potkala jsem ho jednou večer v baru. Chtěl mi koupit pití, čímž se dost značně odlišoval od většiny mladíků z Bruselu. Teď to asi vypadá, že o mě ty tři měsíce v Bruselu zakopl jenom jeden, výše zmiňovaný, pařížský turista, ale spíš je to tak, že bruselští mladíci jsou tak zhýčkaní a tak zblblí emancipací žen, že to pití prostě nekupují (potvrzuje deset stážistek z deseti).
Ten muslim měl potřebu říct mi, že je muslimem a shledal úlevným, že mi to v sobotu kolem půlnoci, bylo celkem fuk. Většinou prý totiž musí dodávat, že je sice hrdý muslim, ale není terorista, což je vlastně docela smutný a pro něj jistě velmi frustrující.
Povídali jsme si spolu asi hodinku. O tom, proč jsem v Bruselu, o tom, proč do něj jel on a sám, i když má přítelkyni (možná zbytečná poznámka: oba jsme si hned na začátku řekli, že si chceme jen povídat, že ani z jedný strany v tom není milostný záměr).
Říkal mi, že občas takhle sám vyrazí na cesty, aby se pak na svou holku víc těšil. Dlouho to nemohla pochopit a vyčítala mu to - páry přece mají dělat všechno spolu, ne?
Já tomu rozuměla hned. Miluju cestování - všechno je nový - přátelství kultura, jídlo, dokonce i starý památky. Je to úžasný. Jenže jsem zjistila, že jedna věc je na cestování úplně nejlepší - mít se kam vrátit.
V Belgii jsem poznala spoustu úžasných lidí, neuvěřitelné množství míst (těch, do kterých se chci vrátit i těch, která už nechci nikdy vidět) a hlavně hodně sama sebe (to poslední je tak nějak společné pro všechny stážisty, ale dost možná pro všechny cestovatele).
Odjet, znamenalo nechat v Belgii kus srdce, za kterým se vždycky ráda budu vracet.
Momentálně jsem v Holandsku, projela jsem Haag (město míru a spravedlnosti), kde jsem se nadchnula pro ruské kolo nad mořem a lehce zklamala u soudu. Tenhle status píšu z lavičky v Amsterdamu. Už budu muset jít, čekají na mě sýry, kakao a dům Anny Frankové, jestli se teda k tomu všemu přes záplavu cyklistů dostanu.
Byť tu nejsem sama, udělala jsem si dnes jeden den o samotě. Brouzdám se městem, vůbec netuším, kde vlastně jsem a i když jsem skoro bez peněz, strašně si tu samotu užívám.
Cestování o samotě je totiž v mnoha věcech strašně moc fajn. Mít komu napsat, nebo zavolat, když jste v úzkých, vědět, že se máte kam vrátit a že na vás někde čekají, to je pro mě,myslím, na cestování to úplně nejlepší.
 


Brusel není Belgie!

10. srpna 2017 v 16:04 |  Belgie
Památnou větu z názvu dnešního příspěvku vyslovil můj šéf poměrně krátce po mém příjezdu. Říkal, že rozhodně nemám promeškat příležitost jet se podívat někam dál, než na PLUX. Plux je zkratka pro Place de Luxembourg, tedy Lucemburské náměstí, kde sídlí Evropský parlament a každý čtvrtek večer se zde konají poměrně opulentní setkání mládeže (asistenti europoslanců tu velmi rádi balamutí dívky tím, že jim díky svému postavení seženou práci, pokud jim ony před tím pomůžou s trochu jiným postavením, nespočet zlomených a ukřivděných kariéristických srdcí na to již napsalo tolik varovných blogů, že ve čtvrtek večer bývá pro asistenty výhodnější vydávat se raději snad i za elektrikáře).
Během svého pobytu v Belgii jsem tak navštívila Brugy, Gent, Charleroi, Mechelen, Antwerpy a Ostende. O žádném ze svých výletů jsem doposud nedala vědět, protože jsem si je chystala na speciální velký příspěvek. Dneska to teda bude na dlouho.

Brugy (Panne):
První můj výlet směrem za Brusel směřoval právě sem. Brugy, označované jako Benátky severu, mi doporučoval kde kdo. Za dopravní prostředek jsme spolu s kamarádkou zvolily vlak, protože pokud je člověku pod 25, má od čtvrtka do neděle zpáteční lístek zdarma. Bohužel prodejce lístků byl idiot a poslal nás na vlak, který nejel přímo, neřekl nám, že se musí přestoupit, a tak jsme po více jak dvou hodinách jízdy dojely do malebného městečka jménem Panne, které je tak blízko moře, že nemít lístek do Brug, zvažovala bych změnu destinace. V Panne měli horskou dráhu, jednu restauraci, obchod a špinavé veřejné záchody za 1,- Euro, ale když musíš, tak musíš, a to i když máš při sezení kolena v umejvadle.

Brugy:
Po příjezdu do Brug (ty se mimochodem francouzsky čtou Brůž) mě čekalo zklamání. Nesrovnávejte nikdy Brugy s Benátkama. Budete čekat víc. Brugy podle mě nejsou Benátky severu (Benátky jsou prostě jenom jedny), říká se jim tak proto, že v roce 1277 do nich dorazila první obchodní flotila z Janova, která zde vytvořila nejdůležitější přístav spojený se Středozemním mořem (o necelých 20 let později zde vznikly první obchodní sklady, které pomohly k rozvoji kapitalismu v celé Evropě). Jako každý město si i tohle prošlo svýma lepšíma a temnějšíma chvilkama (povraždění francouzské armády ve spánku, či - o pár týdnů později- skok hraběnky s koněm ze skal - Šemík je holt jen jeden). Když bylo město téměř na pokraji zkázy, všimli si ho turisti, které tak mají místní (těch je už jen 20.000) dodnes velmi rádi. Jediný problém je, že někdy jim (místním) nemusíte rozumět. Víc než francouzština jim sedí holandština. Často tak třeba nahrazují H písmenem G a ještě ke všemu přidávají Tje (coffee -> kofitje). Docela sranda. Mimochodem, je zde (stále funkční!) škola pro mnichy (mnišská univerzita). Každý rok se do ní přihlašuje docela dost lidí (desítky), protože škola má jméno a místo má atmosféru, většina z nich ale během studia zběhne. Minulý rok školu dokončil jeden člověk.

Gent:
Nedlouho po návštěvě mé kamarádky za mnou z Čech přijel kamarád s kterým jsem jela do Gentu. Opět jsme skončili na nádraží, opět u stejného prodavače lístků. Tentokrát jsme sice dostali přímý lístek, za to však 25x (říkali jsme, že je nám pod 25, takže máme nárok na víkendovou slevu na jízdný). To jsme se u pokladny zapotili.
Gent je známý tím, že do něj imigrují lidi, kteří nemají na drahý a turisticky rušný život v Brugách. To je v pohodě. Co není v pohodě, jsou cyklisti. Jsou všude a jejich hlavním cílem je vás - chodce- zabít nebo aspoň k smrti vystrašit. Neustále vám někdo cinká za zádama (v lepším případě), nebo do vás rovnou vráží (v horším případě). I v Gentu mají speciální nářečí, respektive spíš speciální R, které se dá dost těžko popsat. Místní říkají, že to zní jako žabí kvákání. Jenže u nás žáby R nepoužívají, tak těžko říct.
Mimochodem, uprostřed města je velký středověký hrad. Je moc krásný, ale bezdomovci na něj čůrají, takže dost smrdí.
Přidávám ještě milej historickej fakt z roku 1540 - tehdy chtěla šlechta hanebně zvednout daně. Lidovým trestem za tohle darebáctví byla promenáda šlechty po městě ve spodním prádle s lanem kolem krku (jako připomínka toho, že jestli to udělá ještě jednou, už bude bez milosti oběšena).

Charleroi:
Tohle místo překvapivě není jenom letiště pro nízkonákladový společnosti, ale i město, který se dlouhou dobu právem pyšnilo tituly nejdepresivnější město Evropy a nejnebezpečnější město Belgie. Je to z toho důvodu, že do roku 1980 se zde těžilo černé uhlí (někdy se tak Charleroi říká pays noir - černá země, jiný průvodce ovšem říká, že to není kvůli uhlí, ale kvůli černému kouři z továren) a bylo zde i množství fabrik. Pracovní podmínky zde byly tak otřesné, že místní odmítli pracovat. Nikdo se s nima ale nepáral, dovezla se (prakticky do celé Belgie) levná pracovní síla z Itálie, Turecka a severní Afriky (1946). Poté, co došlo k obří ekologické katastrofě a taky poté, co se uhlí se vytěžilo a továrny zkrachovaly, se z města stalo nepopulární místo duchů. Ovšem pouze do té doby, než někoho s citem pro kšeft napadlo, že opuštěné tovární haly by byly skvělým prostorem pro koncerty všeho druhu. Od minulého roku, kdy Charleroi slavnostně oslavilo 350 let své existence, se tak do města opět pomalu vrací život.

Mechelen:
Je město, kde mají dvě záliby. Tou první je jídlo a pití, druhou je mluvení o jídle a pití. Tohle místo jsem teda prostě nemohla vynechat. Místní si zde vytvořili vlastní slang, který je dokonalým mixem Maročtiny, Holandštiny a Angličtiny. To znamená, že se jazykově nechytíte ani přibližně, protože třeba cigareta (která se všude jinde na světě řekne skoro stejně) je tu guerro. Mechelen je spojen s velmi starou (1687), přesto však stále velmi vtipnou historkou. V noci roku 1687 byl úplněk a velká mlha. Místní se zalekli, že hoří a jali se hasit mlhu. Pak kam na ty blbosti ten Troška chodí…

Antwerpy:
Pokud přijedete do Antwerp vlakem, pak vás jako první ohromí nádraží. Je fakt veliký a velká jeho část je pod zemí. Antverpy jsou známy především jako centrum diamantového průmyslu, možná i z toho důvodu je v nich budova nejstarší finanční burzy na světě (1531). Město má dvě přezdívky: Rubensovo město se mu říká proto, že tu žil malíř Peter Paul Rubens (dodnes má na náměstí velkou sochu), pojmenování Jeruzalém západu si město vysloužilo díky velké židovské komunitě.

Ostende:
Ostende je lázeňské a přístavní město se snad nejdrzejšími racky na světe. Jen si to představte. Koupíte si kornout krevet k obědu, jednu si dáváte do úst, blaženě u toho přivíráte oči, ale kreveta je fuč. Proletěl kolem vás racek a normálně vám ji sebral. Životní zážitek plný děsu. Zatímco Troška se inspiroval v Mechelenu, Hitchcock se stoprocentně našel tady.
Trochu historie: Karel VI. založil Ostendskou obchodní společnost(1722), která směla zakládat zámořské kolonie. Ještě ten samý rok ale musela ukončit svou činnost. Anglie a Nizozemsko považovaly mezinárodní obchod za své výsadní právo a nechtěly v tomto směru připustit žádnou konkurenci. Dodnes ale funguje trajektové spojení mezi Ostende a Anglií jako alternativa nákladní dopravy ke spojení z francouzského Calais do Anglie.

Brusel je jako salát Caesar kupovaný v belgickém obchodě Colroit

17. července 2017 v 15:10 |  Belgie
Každý se mě ptá, jaký je Brusel a já nikdy nevím, jak na to odpovědět jednou větou, protože by s tím podle mě měli problém i ti, kteří nemají hluboce dědičně zakódovanou neschopnost vyjadřovat se stručně. Jednou večer u příjemně osamělé salátové večeře v parku na dece jsem ale zcela náhodou na otázku: ,,Jaký je Brusel?" našla tu správnou odpověď. Brusel je jako salát Caesar kupovaný v belgickém obchodě Colroit (něco jako naše Jednota). V jedné misce máte zamíchané všechny ty dobré věci: zelený salát, restovanou houstičku, výbornou zálivku, vajíčko, kousky kuřecího masíčka, ale bohužel někoho napadlo do toho salátu nacpat i brambory, který:
a) k němu vůbec chuťově nejdou
b) po pár dnech v obchodě nejsou úplně fit.
Tak si tak šmakujete, pochutnáváte, užíváte si všechny ty chutě, a pak dříve nebo později narazíte na tu hloupou rozvařenou bramboru, kterou nikdo nikdy do tohohle salátu nedává (a já už moc dobře vím, proč). Můžete buď přestat jíst, nebo se snažit ty malé bramborové kousky vyšťourat, nebo se s nima holt tak nějak smířit.
Všechno tohle jsem psala v parku večer na dece a užívala jsem si ten čas sama se sebou. Ležela jsem na zádech, koukala jsem na nebe a to bohužel viděl Francois. Černoch původem z Francie (odkud odešel, protože už mu to tam nepřišlo fajn), který měl nutnou potřebu si se mnou povídat, vetřít se ke mně na deku a učit mě francouzsky (tím stylem, že řekl francouzsky kalhoty a začal mi šmatat na koleno, abych pochopila, že kalhoty jsou kalhoty), následně mi tvrdil, že je trenér a zval mě k sobě domů na večeři a na cvičení (zřejmě bych posilovala pánevní dno). Byl horší, než ti jehovisti, protože mu nešlo zavřít dveře před nosem a já se navíc rozhodla, že svou pozici na dece v parku ubráním a nebudu kapitulovat do svého pokoje (co hůř, deka byla půjčená od mého šéfa, takže jsem ji prostě musela získat zpátky). Byl to boj, protože on si sedal čím dál tím blíž, já si tím pádem poposedávala pořád dál, až jsem málem místo na dece, seděla na trávě. Musela jsem říct spoustu lží, ale vyhrála sem a byla to tvrdá bitva, přátelé.
Ach jo, měla jsem ho rovnou poslat do háje, ale já tohle neumím. Jsem moc slušná. Francois je přesně jedna z těch brambor, které kazí můj Brusel.
P.S. Už mě sledujete na Facebooku a na Instagramu?

Poslední zprávy z Kréty

12. července 2017 v 12:06 |  Řecko

Odkud začít, když se toho během minulého týdne událo tolik?
Jak jsem psala, přesně před týdnem touto dobou jsem přiletěla na Krétu. Hotel byl velmi levný, cena odpovídala kvalitě, ale veškerý personál se tak moc snažil všem vyjít vstříc, že to, že někde nefungovalo světlo, občas nesplachoval záchod, nebo nešlo otevřít okno, nikdo z ubytovaných neřešil.
Na Krétě vlastně nikdo tak nějak nic neřeší. Zatímco Brusel je posedlý tříděním, Krétě je tohle naprosto cizí a to tak moc, že jsem měla pocit, že jedu z jednoho extrému do toho druhého. Hoteliéři zřejmě v mylném dojmu, že ušetří, kupují jednorázové plastové ,,party" kelímky, které lidé po použití mají vyhazovat do košů. To sice všichni dělají, ale vzhledem k tomu, že je na největším řeckém ostrově často poměrně větrno, nezřídka se stane, že poloprázdný kelímek odletí Bůh ví kam, aby pak mohl být součástí televizních dokumentů o tom, jaká jsme čuňata a jak si ničíme planetu. Kdyby se přitom používali o něco tlustší, těžší, kelímky, které se mohou dát i do myčky, bylo by po problému. Asi to ale místní mají spočítané a vědí, co je pro ně ekonomicky výhodnější, i když vzhledem k tomu, že Řekům obecně počítání moc nejde, což se ukázalo při jeho věčném bankrotování, možná to bude trochu jinak.
O Řeckém bankrotu se už moc nemluví, zato se dost mluví o uprchlících. Pokud nadhodíte jedno (nebo klidně obě) tato témata před místními, jednoznačně odpoví, že za všechno může Merkelová. Většinou to teda řeknou méně slušně, než to teď píšu.
Oblast, ve které jsem bydlela, se nedá charakterizovat jedním slovem, musí pro něj být minimálně dvě - zašlá sláva. Zlatá devadesátá léta byla evidentně vrcholem nejen u nás, ale i zde. To značí zašlé jídelní lístky především v Ruštině a spousta zavřených hotelů, restaurací, i kaváren. Přišlo mi prostě evidentní, že od doby někdy před třiceti lety do toho místa nikdo nevrazil ani korunu.
Pěkně jsem se pletla.
Písečné pláže, které podle slov místních brutálně rychle ustupují pod zvyšující se hladinou moře, budou v průběhu příštího roku zavezeny novým pískem. Prý ho musí být moc, aby vznikla pláž a prý si nedovedu představit, jak moc drahé to je, ale má to fungovat. Staré rezorty se prodávají a v zimě se buď bourají, aby na jejich místě vyrostly nové, nebo se přestavují tak, aby vyhovovaly požadavkům nové turistické vlny.
Důvod je prostý - do Egypta moc lidí na dovolenou nepojede, do Turecka (obzvlášť z Ruska) a Tuniska taky ne. Kréta není, nebyla a neměla by být zasažena uprchlickou vlnou a stává se tak jednou z destinací, kam se pomalu začínají vracet obyvatelé zemí, kteří na ni už dříve zapomněli.
Během svého krátkého pobytu jsem podnikla pouze jeden malinký výlet do centra městečka, kde jsem bydlela. Došla jsem k obřímu kostelu, který strážil Pappa George. Ten měl prakticky hned za oltářem z jedné strany hučící počítač s Windows 10 a z druhé vysavač. I když na něj pořád někdo volal Pappa Georgi tohle a Pappa Georgi tamto, nebyl tenhle cca 35 letý pán moc hovorný, takže vůbec nevím, co se ve zbytku toho obrovitánského chrámu skrývá, protože místo modliteb připomíná spíš větší kapli.
Poslední zajímavostí, kterou o Krétě vím, je jejich tradiční lidový tanec. Netuším, jak se jmenuje, ale hodně mě zaujalo to, že spočívá v zákazu vzájemného doteku. Muž s ženou jsou v kontaktu pouze přes cípy ženina šátku, který oba drží v ruce. V momentě, kdy se muž ženy dotkl, musel si ji vzít. Takhle přísně se to dnes už samozřejmě nebere, ale je to zajímavý.

Toulavá Gaia

8. července 2017 v 15:02 |  Řecko
Měla jsem tu takovou chvilku, kdy jsem řekla v jednu chvíli sakra i do háje. A přesně v tu chvilku mě něco šťouchlo do zad a hned potom si to skočilo ke mně na lehátko. Je to cca šest měsíců stará rebelka. Dala jsem jí jméno Gaia. Neposlouchá, nechce se fotit (je to ztráta času ve světě plném odpadků a dobrodružství!), kouše mě do žil na rukou, ničí mi oblečení a jí bordel, kterej vyhrabe na pláži. Nedávejte jména cizím opuštěným štěňatům, hned pak začnete přemýšlet, jak Gaie vysvětlit, že domů si ji vzít....

,,Gaio, kde jsi?!" Otáčím se a ta malá potvora už jde úplně jiným směrem, u nohy otce početné rodinky.

Vracím se do hotelu a romanticky sním o tom, že Gaia možná vůbec není ztracená, jen cestuje a poznává, tak jako zrovna teď já. Měla pocit, že potřebuju šťouchnout čumákem, protože ,,sakradoháje" se neříká. Před hotelem sedí kočka a tázavě se na mě dívá. Ne, té už jméno raději nedám.

Od té doby jsem Gaiu potkala ještě nesčetněkrát. Vrací se pravidelně večer spolu se skupinkou toulavých psů. Jsou taková chlupatá rodina - jeden bez nohy, druhý příšerně špinavý, třetí černobílý a poslední je Gaia. Gaia jediná je tak zvedavá a drzá, že vleze úplně kamkoliv. Všechno je jí jedno, patří jí svět. Vedoucí místního hotelu jí říká the young one. A nechápe, že jsem měla potřebu dát jí jméno. Po chvíli mě vede k opuštěnému domu a říká mi, že se nemusím bát, protože tenhle dům patří psům.

Dát Gaie domov by znamenalo jiný jí vzít.

Ahoj Kréto!

6. července 2017 v 8:17 |  Řecko

Šéf mi včera ráno po týdnu rozmýšlení dal v pátek volno (hurá!) a jelikož v Bruselu slavíme české státní svátky, nic nebránilo tomu, abych zavítala na www.kiwi.com, zadala destinaci: kamkoliv a dala řazení od nejlevnějšího.
Nejlevnější byly Košice. To jsem si tak úplně nepředstavovala, protože jsem se spíš viděla někde na pláži.
Navíc booking nenabízel čtyřhvězdičkový all in za naprosto legrační cenu (myslela jsem, že šlo o překlep) v Košicích, ale na Krétě. Pokud vás moře dnes vyjde levněji než letní výcvikový psí tábor v zapadlé obci jménem Svojanov, kam jsem jela s maminkou před deseti lety (dodnes na tu hrůzi vzpomíná jako na jednu z největších rodičovských obětí a má v tom pravdu), není asi o čem přemýšlet.
Nejlevnější letenky jsou super, ale musíte počítat s háčkem. Třeba jako že místo dvou hodin poletíte šest s mezipřistáním někde úplně jinde (to se stalo mně), ale pořád cena vítězí, jelikož byla skoro o polovinu nižší, než průměrná cena letenky do Prahy. Další výhoda je, že jsme deset km od letiště, takže mi přistávaj letadla nad hlavou. V ceně mám i pravidelnou dávku dobrodružství, protože když se chci dostat z pokoje, pravidelně mi v ruce zůstane klika. Zato ale mám hotel na pláži a extrémně slušný provozák mého věku se snaží jak může, aby tu lidem pobyt zpříjemnil. Třeba mě ubytoval v apartmánu (no... tak úplně bych to nenazvala, vypadá to trochu jako ubytovna, ale za tu cenu by to nebral jenom blázen) a po společné dohodě mě z něj zítra bude stěhovat, protože se uvolní pokoj s výhledem na moře, o který jsem prosila v internetové objednávce. Taky říkal, že musíme oslavit moje 25. narozeniny, i když odjedu den před nima.
Vzhledem k tomu, že je tu dneska zima a vítr, do vody se nedá, šla jsem si prohlídnout město. Bydlím v takový malý dirce (kupodivu plná Čechů, tomu se provozák, poté, co zjistil, že přijíždím z Bruselu, hrozně smál), vypadá jako z trilogie Slunce, seno, před tím, než to rekonstruovali kvůli Italům, ale má to několik výhod. Můžu třeba lidem koukat na zahrádky, jak pěstujou rajčata, trhat jim fíky (ještě jsou tvrdý) a víno (kyselý). Taky jsem si všimla, že místo venkovních grilů mají pece na pizzu (geniální) a že parte lepí na sloupy k autobusovým zastávkám tak, aby si jich všiml i ten, kdo se nechce táhnout na úřední desku (mimochodem, sloupy jsou hojně využívány i v Bruselu, tam na ně lepí vyhlášky, aby nikdo nemohl říct, že o něčem nevěděl).
Víc zatím nevím. Ležím na lehátku, piju kafe, poslouchám šumění moře a čtu tématický horor s názvem Nikdy neumírej sama.
Fotky dávám na instagram, protože mi na blog z mobilu nejdou nahrát. Jelikož jsem změnila destinaci, měním i insta jméno - Ceska_na_Krete. Spoustu příběhů dávám také na FB (Dvě deci). Můžete si tam třeba přečíst o tom, jak jsem našla a ztratila psa.

Mějte se!

Opouštím Brusel

4. července 2017 v 16:43 |  Řecko
... klid. Jenom na pár dní!

Naskytla se totiž příležitost, která mě zavála až na web mého oblíbeného prodejce letenek. Miluju, když můžu zadat, že je mi jedno, kam pojedu a vybírám tak jen podle ceny. Zatímco ještě včera všechno hrálo do karet Neapoli a Pompejím, dnes se v letenkovém businessu odehrála cenová turbulence a všechno bylo jinak.

Ještě dopoledne to tak vypadalo na Španělsko, odpoledne pak na Itálii, ale před malou chvíli jsem přes booking objevila takový čtyřhvězdičkový komplex, který mi nabídl all inclusive za cenu, kterou jsem nemohla odmítnout (to bych musela být blbá nebo opilá!). Takže teď už mám v ruce letenky do ... uhádnete kam? :-)

Dám vám malou nápovědu - je tam písečná pláž, 28 °, moře, kam se podíváš a docela velká šance, že za ty čtyři dny, co tam budu, zvládnu celé to místo křížem krážem - budu-li chtít (zatím trochu vítězí varianta pláž - knížka - jídlo, ale uvidíme, zda se ve mně opět probere spící duše dobrodruha)

Takže se těšte na další příspěvek, tentokrát z ........... ? :-)

Velký prádlo

3. července 2017 v 10:03 |  Belgie
Odkládala jsem to tak dlouho, jak jen to šlo (a vzhledem k tomu, že jsem toho s sebou měla opravdu hodně a ještě se poměrně brzy vracela do Prahy, se mi to docela povedlo), ale když jsem ráno ze šuplíku vytáhla poslední čisté prádlo došlo mi, že není zbytí. Budu muset prát.
Nebyla by to taková tragédie, kdybych měla pračku, ale já musela do veřejných prádelen.
Těch je tady docela hodně a kupodivu se ukazuje, že do nich chodí jak mladí, tak staří, jak cizinci, tak i místní.
Podařilo se mi sice v sobě zapudit myšlenku, že peru ve stroji, kde si předtím pral bůh ví kdo, bůh ví co, vyválené v bůh ví čem, ale tak nějak jsem se nedokázala zbavit pocitu, že určitě něco po...kazím.
V prádelnách se prodává prášek na praní v automatech na pití. Berou drobný, ty nemám. Nejbližší obchod je s portugalskýma specialitama. Dle očekávání je tam všechno pěkně mastný. Beru to nejlevnější, co je (chipsy s příchutí parmský šunky), rozměním si a vracím se zpátky. Kupuju prášek a jdu k druhýmu automatu, kterým se platí za praní. Naštěstí je k tomu návod. Naneštěstí je jen ve francouzštině (marná snaha) a v holandštině (úplně marná snaha).
Pokouším se zkombinovat oba jazyky a na něco přijít. V prádelně jsem sama, takže kdybych stroj rozbila, kdybych si omylem objednala jinou pračku, než tu, která je naplněná mými svršky a bezpečně zavřená a kdybch tak omylem vytopila celou místnost s deseti pračkama a osmi sušičkama, nejsou na to svědci. V každým rohu tu sice mají dvě kamery, ale vypadají jako makety, tak snad.
Idea byla: zapnu pračku, spustím nejkratší program.
Realita byla: zapla jsem pračku, sám se nastavil nějaký program. Naštěstí byl jen čtyřicetiminutový (mohla jsem chytnout taky 4 hodiny).
Otevírám knížku, brambůrky (knížka dobrá, chipsy hnusný) a průběžně chodím kontrolovat pračku (protože co kdyby náhodou něco, že jo), která střídavě přede, syčí nebo mlčí.
Ono, kdyby vám kolega stážista popusoval, jak mu automat na pračku sežral kartu, jak musel volat nějakýmu Francouzovi, francouzsky (jinou řeč ten pán neznal) mu vysvětlovat co se stalo a čekat dvě hodiny, než ten člověk vyjede z Brug, aby vydoloval kartu a ubezpečil ho, že je to zcela první případ, kdy se nekomu něco takového stalo, protože normálně ten stroj vůbec nefunguje, taky byste byli podezřívaví (aspoň doufám).
Holt i o vypraných podvlíkačkách je moje stáž

P.S. Už mě sledujete na Facebooku a na Instagramu?

Kam dál